Dokonalé přání

29. listopadu 2014 v 19:57 | Karen |  ◘Divý psi mé duše◘
A tak ho odepsali. Prostě se na nic neptali, stačila jedna věta. "Měj se," řekli. "Věz, že v tom není nic osobního, je to jen pro vyšší cíle, cíle o kterých ty nemáš ani ponětí. Zákon přírody- zachování druhu. Možná ses měl víc učit." Nač by mu však tahle plýtvaná slova generála byla? Revolucionář v něm už dávno umřel a věřit, že stálé dýchá pro svůj vysněný svět, byla stejně malicherná, neuspokojující, nebyla dokonalá. Proč tu tedy pořád otálí? "Čekáte na zázrak, nebo ambice přerostli v maniacké bludy?" Měl stále to právo se vymlouvat, že mu vize pošlapala realita, nebo domněnky, že je roztrhal ve spánku, byly pravdivé? Kdyby nebylo zničené jeho životní úsilí, kdyby zbylo na tomto světě něco, za co by stálo bojovat, zvládl by se proto nadchnout jako na začátku? Ta odpověď křičela na něj ze všech stran, stála před ním, i když byl otočený zády. Byla tam a on se jí rozhodl ignorovat.
To málo (?) co poznal mu stačilo, aby si udělal svůj obrázek, černé okénko v jinak dokonalém životě. Nechtěl si připustit, že tohle ho možná stálo rovnou půdu pod nohama. Když se narodil, začínal jako každý nevinný človíček svůj životní příběh. Nikdo nikdy neříká malým dětem, že přišli na velmi prohnilé místo (chyba), ale ty co mají štěstí, si nasadí směšné ovčí uši a bečí ve stádu s ostatními šťastlivci. Dívají se na dítě svých dětí, linkují si budoucnost, nepočítají s pochybením, ti parchanti si připsali náhody. Rovnice na dokonalý smysl jejich bytí. Ta velká neznámá, ty groteskní mutace, to byl on, pche, hříčka přírody? "Nelitujte se, na to naše komunita není stavěná. Není tu nic, co by váš přimělo být lepší. Jen vy sám." A to byl ten problém.
Jeho největší přání? Být sám sebou. Nejtěžší mise v jeho životě. Zamýšlí, že jí vzdá ještě před tím, než jí pořádně začne. Proč je to ksakru tak těžké? Proč se bojí přijmout svoji prohnilou duši. Smrdí to, ale co mohl čekat? Že mu někdo odpustí, že se za něco schová, že jeho činy budou pochopeny, přijety? "Akceptace sama sebe je první bod pro dokonalý celek." Jenže on to nedokáže. Nedokáže, slyšíte? Rozdrásá si kůži, zabije své přátele, ututlá všechny lži a tím umučí svoji duši. Je vůbec osobnost, když z ní už ostatní všechno servali, nebo to byl on sám, kdo za tím stál? Neví, však tohle nebylo důležité. Udělá cokoli. Za tou maskou kluka, kterého nic nerozhází, za tou maskou rozmazleného fracka, co se moc koukal na filmy na motivy batmana a poslouchal punk, se schovává troska bez vlastností, prosící o novou vizáž, jejž by mu umožnila přežít ještě další den. Přežít ještě jeden den, tak jak by chtěl on. Smířil se s tím, že už nikdy nebude dýchat jako svobodní, ale aspoň jednou okusit svůj vlastní pach, pozvednout svou paži, použít svůj vlastní mozek. "Jste pod kontrolou společnosti, vše co uděláte, bude zkoumáno a následně konfrontováno proti vám." Byl otrokem vlastních přání. Jak moc rád by je vzal zpět. Prosím, vyberte si, dám vám je, jen pozor, někdy jsou silnější než vaše srdce.
Tehdy ty masky nosil rád, připadalo mu zábavné hrát si na něco, co není, jen aby nemusel trávit monotónně čas sám se sebou. Tupec z minulosti mu však podrazil nohy, nechtěl, aby se dostal do budoucnosti. Ty přetvářky nebyli jen přechodné období, tvořil samostatné temperamenty a ty si s ním teď začaly hrát. Střídaly se na jeho tváři, aniž by o tom měl ponětí, večer pak vždy strhával kousky i s kůží, přiznává, bolí to tak, že brečí. Jak se mu to jen mohlo stát? "Systémová chyba, my vás varovali."
Měl rád noční nebe, protože bylo tak tajemné, černé, zakrývalo nedostatky. Jednou měl být dokonalý, místo toho se rozbil. Ty pokusy o sebe vzkříšení pomocí sirky s provazem okolo krku byly impozantní, ne však prosperující. Zůstanete s člověkem, jehož osobnost není jednorázová? Ne, nechcete se nakazit. Ty hry, do kterých by vás mohl zamíchat nejdou vyhrát, a proto je pořád na dně. Kdo jsem? Kdo jsem? Kdo jsem? Uhádnete? A to je právě to, na tuhle otázku neexistuje odpověď.
Cítil se někdy líp, díky avatárkům s jeho rysy? "Měl jste je zabít, když byl ještě čas, jenže na to jste je moc miloval a teď kvůli nim krvácíte." Tiše přežívá a vy se na to koukáte, řekněte, viděli jste něco?
Už je konec, pochopil to. Takhle to teď má být, takhle si to přece přál. Jeho sen sežrala noční můra. Vítejte v duši nestabilního melancholika. Snílek, kontrarevolucionář, zmetek, průměrný? Špína. Zameť ji, znič ji, nenech, aby ji ostatní viděli, schovej se ještě jednou naposledy, bude to dobré. Tma tě obalí, my tvé jizvy schováme, ochráníme tě, nenecháme, aby se tvůj potenciál projevil.
Svítá, dovolil jim to, zametá další střípky svého já, jezinky ulhaný. Dámy s maskou, věděl, že na konci dne se nechá svést znova, znova, donekonečna.

"Je to jen životní styl, jen způsob mého života. Nic neškodného"
 

Duševní exhumace

17. srpna 2014 v 12:59 | Karen |  ♂Pisálek♂
Seděl moc blízko u okna na to, aby se jen koukal na nebe, však seděl moc daleko na to, aby vypadl, jako předzvěst plánované sebevraždy. Někdy vyklonil hlavu až moc do vzduchoprázdna, jelikož měl moc rád ten čerstvý, noční vzduch, který mu připomínal, že ještě má, co dýchat. Zbyl mu jen vzduch, nebo už i ten si všichni okolo něho rozkouskovali na danný příděl? Byl sám, jeho fingovaní přátele se vyhřívali na Kanárských ostrovech, protože si v kurzu pro život zajistili dobré výsledky s příslibem lepších zítřků. Kde zrovna byl, když se rozdávalo štěstí? Možná ho zaměstnala konverzace s imaginárními společníky, kdy plně polemizovali o problematice svobody duše a konzervativní uzavřenosti těla, nebo zrovna spal, či se šel jen tak projít na louku plnou motýlů, myslím, že by je chytal do sklenic(kdyby nějaké měl). Moc nechápal, proč pro něj někdo nepřišel, aby mohl dostat taky šanci, ta se přece má naskytnout každému, ne? Nedokázal si vysvětlit, že ze 7 miliard lidí by si na něho nikdo nevzpomněl, nikdy si totiž nepřipadal tak osamělý. Pocit, že s ním pořád někdo je, zvláštní chvění v duši a veselý smích v hlavě mu bránili vidět tu prázdnotu všude okolo sebe. Copak člověk nedokáže být sám sobě společností? Nevystačí si sám, jako při těžkých rozhodvání, životních traumatech, či duševní exhumaci? Proč potřebuje druhé, pro šťastný život, když mu jen nabouravá do detailu promyšlené vize, kříži plány svými zájmy, nenechá ho se plně soustředit na cíl, kvůli pocitúm, které musí filtrovat. Zavřel oči. Už nikdy nechce nikoho vidět, nebylo v tom nic osobního, ani neodsuzoval ostatní pro jejich způsob života, jen se tam prostě nechtěl začlenit. Pro něj byla blízkost svého druhu, jako sekta jehoviců, se kterou si neměl, co říct, co sdílet. Jenže člověk někoho potřebuje. Šeptá mu do ucha vítr proudící z velkoměsta na jihovýchodě. Je tedy vůbec lidská bytost, samozřejmě nebyl, podle parametrů průměrného občana Spojených států, ale začínal se bát, že v sobě zapudil přirozenou touhu bytí mezi vrstevníky, kolegy, ženami, mezi čímkoli, co je schopné používat mozek nad úrovni zvířete.
Mračna spolu uzavírali dohody, kupili se, vytvářeli déšť jeden za druhého, spolupráce na špičkové úrovni, dokonale dotažená souhra činností nad našimi hlavami a 99,9% lidí si ji nevšimne. Čím to? Jsou tak zahleděni do sebe, sobecky chtějí jen to nejlepší a i přes tu všechnu sebestředost hledají mezi doky další volný přístav s kapitánem, který jim udá směr, někam pryč od všednosti své osobnosti. Potřebují pro útěk před sebou někoho, kdo jim zaplní hlavu cukrovou vatou bez cenzury? Bojí se objevit své právé já, protože někdy přišlo uvědomnění, že změnit svou podstatu je nadliský úkol? Proto to dělají? Proto potřebují druha, aby jim zavázal oči pokaždé na dobrou noc?
Závrať hodila jeho žaludek na hladkou stěnu břicha, až se bránici nedostávalo vzduchu, takže zasýpal, setrvačností se předklonil dopředu. Váha jeho vlastního těla společně s gravitační silou způsobila náhlý převrat přes okraj římsy, všechny fyzikální zákony ho měli usvědčit ze smrti, však ten nahoře si jen zatančil čardáš se starou kmotrou. Několikrát se pokřižoval a děkoval bohu za ten tanec, jenž ještě neukončil, i když neholdoval křesťanství. Pomalu mu docházelo, že jen díky přemýšlení málem umřel, že už nic v tomhle šíleném, multimediálním světě není bezpečné, ale své stanoviště nezměnil, ba naopak, ještě více se naklonil, hltal kyslík otevřenými ústy i někdy pozvedl jednu ruku, aby prohrábl nicotu. Riskoval opět, hrál vysoké sázky, jenže co s načatým večerem? Možná se měl přece jen pustit.

Michaelka

20. července 2014 v 22:44 | Karen |  ◘Divý psi mé duše◘
Teplí kámoši jsou nejlepší a díky Dominikovi Santorski jsem se rozhodla, tedy byl to spíš spontánní nápad vyprovokovaný náhlým přívalem štěstí, že konečně budu moct rozvíjet svoje psychotické já i s někým jiným, že se pochlubím svým osobním Vietnamčíkem- jmenuje se Huynh Dang Khoa, chápu, že to není možné k zapamatování (mimochodem, kdyby vás to zajímalo tak "Huynh" je jeho příjmení), takže mu prostě všichni smrtelníci říkají Michal, v naší třídě převláda trend mu říkat Majkle, ale to se mi zdá až moc velký poameričtění a jelikož jsme si ho už dovolili aspoň poevropštit, tak tím vlastně způsobujeme ušlapání jeho identity. A jeho osobnost je vcelku zajímavá, takže by to byla pro lidstvo (no, dobře, buďme upřímní, pro lidi na kterým mu záleží a mého růžového poníka) velká škoda. I když je tu šance, že se vypracuje na světoznámého architekta, cvičí se pravidelně v Minecraftu, kde vytvořil pár povedených věcí, jako například moji svatyni (nechtěla jsem být komerční), však já mu pořád radím ať jde na gynekologa (jeho vysněná profese č. jedna, když mu bylo, ehm.. třináct?). Samozřejmě ho za několik let vidím po svém boku, jako spoluzakladatele a majitele největší obchodní sítě nabízející spodní prádlo pro obdařený (dívky s košíčkama velikosti "A") vyrobené z rýžového vlákna, veškeré sexuální pomůcky pro sadomasochisty a oblečení ve stylu punku, rocku a metalu (vůbec v tom nehledejte jakékoli osobní zájmy spojené se mnou). Předpokládám, že našemu podniku se krach vyhne velkým obloukem, už jen kvůli tomu, že Michaelka (tak mu říkám pro změnu zas já) je zběhlá v marketinku a má v malíku jak ty naše tak i zahraniční burzy na trhu, díky provozu už jednoho krámku v Sedlci s oblečením, který je jeho rodičů. To mi připomíná, že díky jeho rodičům se mi naskytla zkušenost si zkusit, jaké to je být prohlášena za kluka, protože kdykoli se můj teplý kamarád rozhodl sejít se mnou pod mostem (toto místo je symbolikou trolů a bezdomovců, kteří mají své domovy hned na druhé straně řeky. Dobře, pravda je ta, že to máme oba na půl cesty) řekl své matce, že jde ven s kamarádem- zkuste Vietnamce vysvětlovat, že se stýkáte s Českou dívkou a nemáte postranní úmysl, protože jste teplý, nebo frigidní (obojí je potvrzeno). Ughmm, málem bych zapomněla zmínit důležitý fakt, že jeho rodina zastává Vietnamské tradice, za což je obdivuji, protože jíst donekonečna rýži musí být poněkud zdrcující. Nemusím se ani ptát, když mi napíše, že jde chystat večeři, co budou mít na stole, ale aspoň to podnítí jeho kreativitu, když si vezmete, kolikrát už vařil rýži v procentech, vyjde vám, že je schopen uvařit tohle jídlo na sto způsobů. Navíc je to skvělý trénink, nedávno se mi pochlubil, že uvažuje o buddhismu, či hinduismu, což jsou obě polyteistické náboženství. S jeho matkou budou vyznávat boha "plně prostřeného stolu" a možná odejde do kláštera jako buddhistický mnich. Má moji plnou podporu už jen proto, že vyznavači těchto náboženství jsou vegani, či aspoň vegetariáni, i když je mi trochu líto, že tímto krokem opustí sektu Růžových poníků a Čínských draků, ale za všechno se musí nést oběti.
Myslím, že Michaelka má velmi slušné ambice, kdyby mu to však nevyšlo, jistí to ještě náš záložní plán. Stalo se to jednoho červnového dne o výtvarce, kdy propadá stavům hyperaktivity střídavě s mikrospánkem (někdy bych to chtěla pochopit). Zrovna se nacházel v rozpoložení, kdy nevěděl kam s rukama, kreslení bylo pro něj moc malé sousto, takže začal luskat. Pro moji smůlu sedím vedle něho, takže jsme se stala obětí luskací šikany. Nebyla bych to však já, kdybych tuhle činnost nepřetočila ve svůj prospěch a neudělala z toho byznys. Takže až Michaelku vykopnou z kláštera za to, že čučí na Hru o Trůny, zkrachuje naše firma (není možné), jako architekt bude mít moct velkou fantazii, nebo snad se projeví jeho sadistické návyky v oboru gynekologie, balíme kufry a projedeme světem jako luskací duo.
Nemám ho ráda nejen proto, že tak trochu jistí moji budoucnost, ale i pro fakt, že čte to, co já, není pochyb, že vkus převzal ode mě. Napíše se mnou nenávistný dopis Rothový za to, co provedla Tobiasovi (vím, že si to ještě nedočetl, ale i tak bys to pro mě mohl udělat). Taky kdysi ujížděl na Green Day a strašně mě sere tím, že říká, že jsem zradila BJA, kvůli Dominikovi, Ollimu, Gerardovi apod. Není to totiž vůbec pravda. Bohužel se projevili jeho kořeny, následkem bylo, že svoji pozornost přesměroval ke K-popu (nebojte, nápad odbarvení vlasů na zrzavo jsem mu zatrhla) Taky u něj oceňuji tu jeho upřímnost, až na pár výjimek, kdy prostě poznáte, že kecá.
Trochu mě děsí, jak dlouho se známe a co všechno mezi náma proběhlo za konverzace, přece jen si vezměte, že psát si o potenciálních diktátorech z okruhu našich přátel není zrovna v normě (za normálních podmínek se chováme oba normálně- vážně). Potají doufám, že díky našemu vztahu mě propašuje na nějakou Vietnamskou "hostinu" (tak tomu říká on, ne já), kde je plno chlastu, mladejch Vietnamců a abstinujících dívek (Michaelka je mezi nimi).
Pfff, myslím, že už je čas na to, abych to utnula, protože si nechci poslechnout ten proslov, jak moc věcí jsme na něj vyzradila. Takže Vietnamčíku, jsi ten nejlepší teplej kámoš (jinýho teplouše tak moc dobře neznám), povinně si koukni na ten film, kvůli kterýmu jsem tohle psala a vymaž svůj záložní systém, nebo aspoň tu část, kde máš informace o mě (je to strašnej hacker a vyděrač.)

S láskou tvoje Anetka
 


Citové bomby

3. června 2014 v 21:08 | Karen |  ◘Divý psi mé duše◘
Měla jsi už ten pocit? Takový ten pocit, když cítíš, jak kosti v tvém těle těžknou, nevnímáš okolní světla, jsi v kruhu mentální propasti, bezmocná a svědomí se ti zakousává do šedé kůry mozkové? Jako kdyby ses rozpadala na kousky? Vím, že to prožíváš častěji, než si sama dokážeš přiznat, už to ani nevnímáš, nemám pravdu? Někdy, někde, jako bys byla neviditelná, pro ně všechny, zavírají nad tebou oči, jenže ty je svým křikem nepřesvědčíš, že existuješ! Měl bych ti říct: vzdej to, jenže mě moc bavíš na to, abych s tím něco udělal. Jsi ubohá, víš? Nemůžeme se s tím poprat spolu, na to zapomeň. Zkoušel jsem, opravdu těžce se přes to přenést, však si mi nedala šanci, abych tě poznal jako lepšího člověka. Asi jsi zapomněla, kolik času si se mnou zabila, kolik příležitostí si mi dala tě poznat, tě potopit. Tuším, že toho lituješ, i kdyby jen trošinku. Prý vykládáš každému na potkání, že mě miluješ, krvácí ti srdce, nepamatuješ si dny před tím, než jsem tě vytáhl na světlo, ale nad jedním se furt ve svých myšlenkách pozastavuješ: Jak hluboko jsi ve mně, abys mi mohla odpustit? Jak moc jsem ti ublížil, aby to srdce bylo schopné spláchnout? Znáš ten hořký pláč, když jsi řvala na sebe do zrcadla, jak moc jsi naivní. Pamatuješ si ty slova a ty se teď stali tvým cejchem, který tě svým způsobem osvobozuje, zároveň tě svazuje ke zdi: "Nejsi jako ostatní, nenajdeš u nich pochopení a já taky ne. Jsi jediná, které věřím, jsi jediná, která svěřím svoje srdce." Tečou ti slzy po večerech, jelikož to už ani prášky nedokážou spravit, protože otupělost se stává tvým obvyklým stavem. Ptáš se mě, jako to všechno vím? Řekl jsem ti, že nikdy neodejdu, nenechám tě samotnou. Ne, není to výhra, je to prokletí- pro nás oba. Slíbil jsem, že tě budu držet v těch nejhorších chvílích, promiň, nedokážu vidět tvoje pořezané ruce znovu. Mám matné výjevy před spaním, kolik bolesti jsem ti musel způsobit. Opravdu si to vyčítám, myslím na to každou pátou noc po úplňku, tu noc, kdy si všechno změnila.
V knížce schováváš žiletku, v horní kapse zapalovače, co už nehoří
v srdci díru po revolveru lásky, v hlavě vzpomínky, co ideály boří
Na noze obvaz ze smrti, krev kape po dlaždičkách
a na krku se nese zmatená hlava po práškách.
Není čas to všechno skončit?
Takovéhle pocity jsem ti dal, jsi mi vděčná? Pamatuju si ještě ty citové "bomby", co jsem s tebou zažil. Získal jsem na nich závislost, ale podařilo se mi ovládnout abstinenční příznaky. Brečeli jsme s úsměvem na rtech a tys nelitovala žádné kapky krve, kvůli které jsi teď na dně. Kdyby to věděla, rozhodla by ses jinak? Utekla bys, abych se teď nemusel dívat na to, jak vyhasínáš v mé náruči? Mohl bych být s tebou naposled, však víš, prohloubil bych naše společné příznaky nemoci. Nerozbrečíš mě, nenávidím tě, využívám tě, tak proč mě pořád tak slepě miluješ? Tak proč pro tebe padám na zem znovu a znovu? Nemůže to být vzájemné, mám přece neprůstřelné srdce. Takový ten pocti, když vidím v tvých rukou zbraň, kterým si ho rozbila.
Tohle jsou ty noci, kdy se všechno dalo ještě nazvat pozitivním pojmem. Milenci se z nás nikdy nestali, ale mám pocit, že na mě myslíš každý večer před spaním, možná i když se probudíš? Měl bych to vědět. Plazíme se k sobě, jako červy a přitom oba víme, že dnes máme zemřít. Že náš čas už vypršel, ale já budu ten, kdo tě pohřbí. Tak zavři oči a užij si ten pocit naposled, užij si to, že svět je zkažený.

Volání ubohého zbabělce

18. května 2014 v 15:32 | Karen |  ◘Divý psi mé duše◘
17. května 2014
"Co se to s námi jen stalo? Pověz mi. Vzpomínáš si na to všechno, hádám, že to nejde zapomenout, teda pokud mluvíme opravdu o těch silných chvílích. Svalilo se to na nás, jako nejištěný kámen, rozdrtilo, jako sněhovou vločku, opravdu jsme tak slabé? Nebo jsem to jen nechtěla vidět? Zavázali mi oči, víš? A já se na to teď pitomě vymlouvám, jelikož si nechci připustit tu řadu chyb, kterým jsem nezabránila. Nedokážu si odpustit, že mě zruinovala společnost, že mě dokázalo zruinovat cokoli nehmatatelného, to co tady vždycky bylo a já tomu dokázala čelit. Jsem slaboch, nebráním se tomu označení, protože tuším, že utíkám pryč. Přinuť mě se ohlédnout, nebo mě nohy zanesou za hranici, kterou už si nedovolíme ani jedna z nás překročit. Ne snad proto, že by byla moc nebezpečná, spíš proto, že už za ní nenajdeme smysluplný cíl. Tak ráda bych snad viděla domovinu, tu známou půdu, po které jsme brázdili za nocích jen my. Tuším a zároveň se děsím, že už to tak nikdy nebude. Bombardují nás jiní, mám chuť si stoupnout doprostřed náměstí, řvát a nechat na sebe padat pochybnosti. Doufám, že mě strhneš, jenže to jen hloupě prosím. Proč bys to zrovna měla ty dělat? Já se vykašlala na jakoukoli záchrannou akci, sprostě jsem se na to vysrala a teď, jak žebrák prosím o to, aby ses aspoň mihla před mými dveřmi. Ne, tak jako to děláš celkem často. Jinak- tak jako dřív. S tou jiskrou v očích, jenž se utopila v odsouzení. Stala jsem se jednou z nich, neříkej, že ne. A tak se ptám: házíš mě do toho pytle plných naivních dívek s výstřihem, skříní plnou šatů na panenky, do kterých se dostávají s křikem taky? Pokud ano, je mi to líto. Vím, máš pravdu, ano, zmůžu se pouze a jen na lítost, nevím, čím to je. Ale jakmile se na tebe zadívám, duní okolo mě ta bolest: jsi jako ostatní a proto tě nemůžu milovat. Láska je nestabilní duševní stav, založený na duševním klidu, věrnosti, ohleduplnosti, toleranci. Ztratily jsme smysl jedna pro druhou v oparu zimy, kdy tobě do žil pumpovali sedativa a mě jen krájeli mozek na kousíčky? Jenže se pořád nemůžu ubránit myšlence- je to opravdu tak nenávratně ztracené, je to jenom moje vina, nebo to chtěl tak osud? Nepřišlo mi, že bych si život moc užívala, ale ty dny po tvém boku si budu pamatovat navždy, jako to nejlepší, co mi bůh mohl dát, i když jen na tak krátko. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že to vydrží navždy. Že ten pojem něco opravdu znamená, v našem pojetí, dohráli jsme v téhle hře, svěsili zbraně ba i dokonce vyvěsili bílé vlaječky. Mám chuť bojovat dál, i kdyby jen za setinku toho zbytku, však nevydržím věčně, ne když voníš jinak.
Myslíš, že bych si mohla dovolit ještě na pár chvil zavřít oči. Na pár chvil před koncem?

18. května 2014
Přijde mi to ironické, ten konce měl grády a já se z něj nemůžu vzpamatovat. Slibovala jsem ti, že to nikdy neskončí, že za tebe budu bojovat. Stydím se, jaká jsem byla děvka, která se hrála na něco, co nikdy nebyla. "Nikdy se nezměníš" "zůstaň napořád stejná." selhala jsem, selhala jsem ve smyslu mého života a pořád si do toho špinavého odrazu lžu, že to ještě stihnu zachránit. Bohužel už není co, zničily jsme to a já do toho bude ještě dlouho kopat, i když na obou frontách zavládne klid, nevyčítej mi alespoň to, už tak jsem posrala, co se dalo. Nikdy jsme si nemyslela, že vnější vlivy mají takovou moc. V tom oparu nejistoty, tam kde už proti sobě nesedáme, se cítíme cizí, jako člověk s maskou, kterou zakryl svoji podstatu. Zapřela jsem všechny psychologické chody, abych mohla být ještě tu malou chvíli s tebou? Nevím. Asi jsem se o to aspoň pokoušela. Ale snaha je na nic, důležitý je vždycky výsledek, jak sama víš. Doufám, že mi moje chování někdy vrátíš, protože slepci jsou jen naivní blbečkové, nadávající okolo sebe, šíří svou sebestřednost, je to krásné, jenže nevidí tebe, nevidí ten středobod opravdového zájmu. Krev to nespraví, nespraví to ani pevný stisk či promluva, ještě zkusím narazit hlavou proti zdi. Jak to tak čtu, zase jsem sobecká. A tak bych konečně měla vytáhnout, co se ti tady snažím říct. I když to už nikdy nebude takové, i když za sebou máme potencionální konec, který vyústil v den, jenž měl být perfektní, uprostřed záchodové kabinky a černočerné noci smáčené kapkami ostychu, nechci zapomenout, nikdy. Jenže lidská povaha a ještě k tomu mozek je otravný stroj- zapomíná to, co si chceme pamatovat navždy. Řeklas, že mám jít po drobkách, řeklas, že si mám vybrat. Ještě pořád jsem v čekací lhůtě, ještě pořád přebírám. Ale přebrala jsem, je to dlouhá doba a já nebrala opět ohledy na tvé city. Říkám si, jak ses asi musela cítit? Mizerně, naštvaně, smutně. Nenáviděla jsem lidi, kteří ti ubližovali, slibovala jsem jim smrt i Labu a tak zákonitě nenávidím sebe, zákonitě bych si měla koleno provrtat slovenskou vrtačkou v garáži, zemřít. Jednou jsem ti slíbila, že pro tebe hodlám zemřít. Tak proč ten moment kurva ještě nepřichází? Mám věřit na další šanci? Ne. Tímhle ubližuji lidem, že je nechávám v nejistotě a tak ti půjdu z cesty, všechny tvoje domněnky, připomínky byli na místě, ale já se je snažila házet za hlavu. Nechtěla jsem, abys to říkala, protože to vyznělo, že v nás už nevěříš, ty definitivní slova, tak nevyhnutelný konec, tak dokonalého filmu. Pořád tě miluju, pořád, potřebuju čas, co mi nemůžeš dát a není mi hodno tě o něco ještě- po tom všem- prosit. Neodpustím si, že ses cítila, jako pes, jako hadr, že jsem tu pro tebe nebyla, že jsem zlámala všechno přes ohradu svého vlastního úspěchu. Prosím, začni mě nenávidět, bude to pro tebe snazší, ten postup už znáš nazpaměť, není to tak těžké. Ano, buďto se budeme milovat, nebo nenávidět. A ty už mě přece neznáš, tak nač čekat. Jsem jako jedna z nich, vždycky jsem taková byla, oni mě pobili a já se zrodila nová, takovou jakou bys mě raději nepoznala. Nevím, jestli se opět dokážu změnit, asi jsou to už nevratné láhve, ke kterým jsem už ztratila lístek. Pokusím se, však nezaručuju výsledek, proto nečekej na zázrak. Chtěla bych se aspoň pokusit zemřít uvnitř, zahubit, to co jsme stavěla, nechci, aby to takhle skončilo. Ne takhle. Když už má být konec, tak ať. Ale ne takhle, s tím bych nedokázala žít. Promiň za tu šarádu, omlouvám se za všechno- za svou neschopnost, za mé činy, za slova, za mlčení, za svou existenci i za tenhle ubohý výlev. Tvoje slova v tom vchodě si budu pamatovat navždy: milovala jsem tě, věřila v tebe, teď tě neznám. Mám pár posledních dechů, ještě tam někde uvnitř jsem. Pořád jsem ve hře. Nebudu ti nic slibovat, takhle už ti nikterak neublížím. Ty jsi udělala všechno, teď je řada na mě. Uvidíme, jak moc dobrý budu voják já pro tebe. A jestli selžu, zabij mě.

Sociální prostituce

21. února 2014 v 21:02 | Karen |  ◘Divý psi mé duše◘
"Nesuď knihu podle obalu." tvrdí se, ale kdo se v téhle době touhle větou řídí, mi uniká. Jde jen o vzhled nebo i odlišné názory a jiný postoj vůči autoritám? Mám pocit, že jde o všechno. Lidé snažící se tak urputně odlišit od mainstreamu a předhodit tak ostatním svou originalitu se stávají nemožnými, jelikož všechny pohnutky se stávají veřejné. Někdy je prostě jednoduší přidat se k lidem s podobným názorem, než sám prosazovat svůj vlastní. Všechno se točí pořád dokola, jako nějaká nekonečná pouťová atrakce. Říká se, že každý jsme jiný, tak proč se uzemňovat a omezovat se pod ostatními? Protože nejsme jako oni? Ale bože, o to tu přece jde. Dneska jsou vás schopni odsoudit úplně za všechno: za oblečení, názory, postoje, příslušnost k jinému etnikum. Vlastně vás sežerou za živa, jenom proto, že nezapadáte do jejich perfektní komunity. Ty lidé v těch komunitách nejsou stejní, jen ti slabší jsou ušlapáni sebevědomějšími jedinci, protože se bojí být odlišní. Ironie. Vyberete si být členem stáda, nebo prostě vystrčíte růžky s křikem a vyrazíte proti proudu? Pokud to uděláte, musím vás varovat:
Prvními příznaky pocitu, že jste odsouzeni od většiny, jsou:
· Nemilosrdné pohledy, tak zvané jako pohledy, co zabíjí. Sjedou vás od hlavy až k patě, nebo jen civí s ústy dokořán?
· Výsměch, dvě odvětví: veřejný, nebo soukromí. Veřejný považujeme za projev zábavy větší skupinky na váš účet naprosto otevřeně. Soukromé považujeme za projev tichých pomluv mezi lidmi ve skupině.
· Ztrapnění- též dvě odvětví. První: shodit vás za každou cenu, druhé: při dokonalé příležitosti.
· Distancování. Sledované subjekty s vámi nikdy nepromluví z holého zájmu vás doopravdy poznat, ale jen pokud něco potřebují, či hledají informace pro uskutečnění bodu předchozího.
· Vyčtení vašich chyb před ostatními se projevuje jako halekání více, či jedním člověkem ze skupiny za účelem vás ještě více potopit, tím, že vám předhodí jak podle nich strašný, odporný a naprosto nepřipravený jste.
· fyzické násilí - nejhorší případy
Můžu vás odsoudit za:
· vlastnosti
· schopnosti
· charakter
· osobnost
· vystupování
· nadání
· vyznání
· fyzické proporce
· společenské postavení
· sny, touhy, představy
· image
· etnikum
· hendikep
· původ
· celkově za vaši existenci
Samozřejmě, lidé se na vás najdou vždycky něco, když budou chtít.
Touha po odsuzování vychází z:
· z čiré nudy dnešní mládeže. Je tak znuděná, že životy ostatních lidí jí přijdou mnohem zajímavější než život jejich vlastní.
· léčení svých vlastních komplexů
· se zavděčením
· situace, kdy jedince, který nechce být odsuzován, odsazuje na žádost ostatních toho druhého ze strachu, že by se mu mohlo stát to samé.
· zášť, závist, nenávist
Pokud se ocitnete v této situaci (jakože ocitnete), můžete dělat:
· ignorantství se doporučuje pro jedince klidné povahy
· útok se doporučuje pro jedince sebevědomé, odolné a odvážné.
· podvolení se doporučuje pro jedince, kteří toho mají tak plné zuby, že jsou schopni podlomit své priority a důstojnost.
Bohužel, však tento problém si vás vždycky najde.

Já už jen můžu popřát hodně štěstí a doporučit žít životem stáda.

•Maminka tě miluje•

14. února 2014 v 21:24 | Karen |  ♂Pisálek♂
"Proč si mi to udělal? Mám se složit? Nebo jen prosit o odpuštění v díře na konci světa?"
"Chah, neříkal jsem, že na tebe jednou dojde? Ale ty jsi byla moc slepá na to, abys viděla, jak to všechno začíná. Moc zahleděná do sebe, holčičko?"
"Měla jsme dost svých problémů."
"To není ani dobrá výmluva! Věděla jsi, co všechno ti hrozí a starala ses o ni! Byla jsi neopatrná. Nezajímal jsem tě a to mi teď zařídilo vítězství."
"Mohl bys mi to udělat těžší, stačí, abys jí zabil. Jeden tah rukou dopředu, víš, že je tady se mnou. Víš, že tím, bys mě dorazil."
" Vyzíváš mě snad?"
"Beze mě nepřežije, budu se radši koukat, jak jí zabiješ ty než moje nepřítomnost."
"Tím bych ti, ale prokázal službu, ne?"
"Neřekl bys, že mi to dlužíš? Prosvítila jsem ti cestičku, vytrhala trny, abys mohl povstat ve slunci. Nebyl by to dokonalý konec? Pro nás všechny, ty krysy, co se přiživujeme a už ani nevíme, proč to děláme. Neodešli bychom se smutečním pochodem za zády, nosící naší urnu, jako králové?"
"Na co by ti to bylo? Tvoje vetché kosti natřásající se ve zlaté kostce by už stejně nikoho nezajímali a tebe už vůbec ne."
"Nevěříš na posmrtný život?"
"Další z povídaček optimistických zbabělců, co si nechtěj připustit, že už to kurva někde končí."
"Tak mi ukaž, že se mýlím, zabij ji."

A pak začala tančit. Vzduch i mlha se zvedaly v rytmech jejího vlastního dechu, špičky se komíhaly, jako zkušené baletce- "Pojď k mamince," a ona ťapkající mlha se začala měnit, roztahovat, tvarovat v holčičku.
"Musíš být statečná, musíš být statečná." opakuje ji a tiskne ji v náruči. "Jsi přece moje holčička, moje malá holčička. Zvládneš to, já ti věřím." líbá jí šošolku hlavy posazenou zlatými vlásky. Malinké ručky se drží matčiných dlouhých šatů pevně, jakoby už věděli, co se bude dít. Do malých plic už se nedostává vzduch z toho, jak ji k sobě tiskne dospělé tělo. "Buď statečná." zašeptá naposledy a popostrčí jí dopředu před sebe.
"Mami?" bystrému dívčímu očku neuniknou slzy, které se matka snaží dostat pod kontrolu. "Co se děje? Já… bojím se."
Ale ona jen vrtí hlavou. "Bude to pro nás všechny lepší, věř mi, je to jediná možnost." věší bezmocně ramena, aby se neroztřásli pod nátlakem hysterického pláče. "Běž."
A tak jde, klade botky křížem po časové římse a s bušícím srdcem se zjevuje v realitě.

"Zabij, zabij. Zabij ji." rezonují jí v hlavě její vlastní slova. Pouští dcerku z bezpečné náruče a nechává ji se zjevit přímo před ním.
"Tak tady jí máme, maličkou. Utíkej rychle ke strejdovi," rozpřáhne paže, jako velká noční můra, jenže ona viděla motýlka, ve kterém měla najít útěchu, "maminku už potřebovat nebudeme."
Nerozuměla jeho syčivým slovům, hádala, jestli se něco nepokazilo. Chtěla se vrátit zpátky, nechtěla tu být, měla pocit, že se musí zachránit. Začala k sobě volat mlhu, aby jí poskytla útočiště, jako nesčekrát před tím, jenže v jeho objetí se začalo všechno hroutit. Zavřela oči, aby se mohla lépe soustředit, a tam, za tou temnotou spatřila kotouč světla. Ženu s rysy osobě jí známé držící cíp mlhavého pláště, který jí olizuje kotníky. Naproti ní, v křesle, sedí strýc a vyjednává o ceně.

"Dobře, vyhovím ti, ale za její život si účtuji protislužbu. Není to přece jednoduché, poskvrnit čisté tělíčko."
"Ztrhal jsi ze mě, co jsi mohl, tak co bys ještě chtěl?"
Jen se zašklebil, sjel jí pohledem. "Chci, aby to věděla, chci, aby věděla, kdo jí zradil. A ty ses na to dívala."
Postava ve světelném zajetí škubla za kapuci pláště. "Přijímám."
"Obdivuhodné, kolik toho chceš obětovat za jednu ušmudlanou smrt, přitom bych jí mohl nechat být. Nebyla zahrnuta v ceně za tvoje pokání. Třeba by přežila."
"Vím, že by sis jí našel a ona by zažila muka mnohem větší, než je odebrání se k věčnému odpočinku."
"Muka větší, než vědění, že jí na smrt poslala její vlastní matka?" nazvedl obočí a to se žena otočila čelem k temnotě.
"Doufám, že mi to jednou dovolíš odpustit si." na to vší silou zatáhla za mlhovou látku a dívenka se ocitla zpátky v strýcově náruči.
"Je to těžký život." zpíval a ona cítila její pohled bodající pohled v zádech.


"Maminka tě miluje."

Paměťový substrát

15. prosince 2013 v 19:42 | Karen |  ♂Pisálek♂
Otevřela oči. Všudy přítomný chaos se zastavil s jeho pohledem.
"Proč si přišel?" zasípala.
Přiložil si ukazovák na ústa. "Nemluv, vyčerpává tě to. Nech taky někdy mluvit mě."
Sedl si k posteli na směšně malou stoličku. "Říkají, že si nic nemůžeš pamatovat od té doby... Ehm... 6. listopad." zapátral v paměti a místo incidentu jí předhodil fakt, prachobyčejné datum. Nemohl prostě vnést do místnosti opět ty pocity,které by mohla vyvolávala vzpomínka. Jenže oni chtějí aby si vzpomněla, tak proč to neudělá? Hráli si s ní už dost dlouho a to jim ještě vzdorovat mohla, ale teď už se jim sama naservírovala na zlatém podnose. Prosím, kuchejte!
"Co se stalo 6. listopadu?" začala takticky, bylo překvapením, že v tomhle stavu dokáže racionálně a logicky uvažovat. Její tajné eso v rukávu bylo jeho nevědomost. Pokud ho udrří ve stavu, že je tak zmatená a poznamenaná, že není schopna činit taktické kroky, prozradí ji možná víc, než kdy jindy mohl.
"Moc ošklivý den, nebudeme ti ho přeci připomínat." pohladil jí po vlasech.
"Takže pršelo?" hrát si na malomocnou jí celkem šlo, snad to i bolelo, že se mu aspoň nemůže vrhnout kolem krku a přitom mu zabodnout nůž do zad. Zrada bolí.
"Ano, myslím, že ano." byla bouřka, moc dobře si jí pamatovala. Jak by zrovna tohle mohla zapomenout, byl to pro ní ten nejhorší přechod vůbec. Člověk nezapomíná na peklo, jen na nebe a proto v něj skoro nikdo nevěří. Zkusila mu pohlédnout do očí, ale hlavu měl za jejími zády, tak aby se za žádnoucenu nemohla dostat k jeho přítomnosti, ať už bezkontaktní. Nemocniční lůžko bylo chytře v rohu místnosti naproti zdi, aby utvořilo dojem neopustitelného měkkého vězení.
"Miluji déšť. Myslím, že kdyby pršelo, určitě bych šla ven." pomalu kladla nožku přes nožku v karetní hře, kde vše vsadila na jedinou.
"Ano, šla jsi. Velmi dobře, jdeš správným směrem." pochválil mě a já cítila, že ze stoličky za mnou se zvedá. Došlo mu, že vím, proč je tady.
"Ty odcházíš?" tlačila jsem z očí slzy. Jenže něco ve mě řvalo ať ho nechám jít. Že se vrátí, že mě nenechá samotnou ani na moment, aniž když si budu cítit nejosamělejší, bude pořád se mnou. Ani to nebudu vědět, bude jako můj stín, jako přítel, kterého jsem nikdy neměla.
"Ty hlupáčku," přešel za její hlavou po místnosti, "nikdy tě neopustím."

Lucas

19. října 2013 v 18:00 | Karen |  ♂Pisálek♂
Pomalu potáhla z cigarety nasládlý kouř.
"Proč jsi přišla?" podíval se jí do očí plný očekávání.
"Chci tě něco naučit."
"Ty, učit mě? Ale no tak." s pohrdavým úšklebkem si jí měřil. "Co by holka jako ty mohla s porovnání se mnou nabídnout?"
"Rebélii."
"Ach, to snad nemyslíš vážně, andílku, oba sice kopeme za stejný tým, ale k tomuhle mě navádět nemusíš."
Přiblížil se k ní na blízkost několika centimetrů, ale ona jako posledně neuhla. Chtěla mu dokázat, že se v ní ošklivě spletl a že za nevinnými úsměvy se skrývá víc, než plamínek obložený kameny, za které nesmí.
"Blíž si netroufneš?"
"Na co si tu hraješ?"
"Svázali ti ruce, kde jsi byl tak dlouho? Co to s tebou udělali? Neříkej že za ty dva měsíce, co jsi byl pryč z tebe udělalli slepici v davu. Krmili tě morálkou, sliby a věrnosti ke své etnice, já to znám. Nenech je rozhodovat o svých tužbách. Viděla jsem je. V bílých pláštích, s kravatami okolo krku a plni odmítavých pohledů. K těm bys chtěl patřit? Chtěl by ses nás vzdát? Ber to jako tichou pomstu, za nás za všechny, které už nemůžeme vrátit. Bojuj za nás a ne za hyeny s přetvářkou vepsanou ve tváři. Co pak už jsi zapomněl jaké to je být svobodný, že už neznáš ten pocit, že jsi se změnil? Prosím, přesvěč mě, že se mýlím!"
Omotala ruce okolo jeho zad, lapena okamžikem, zkrocená okolnostmi. Prosím.
"Nevíš, co jsou zač! Nevíš, co ti udělají když se vzbouříš. Víš... Víš, ty vůbec, co jsem musel obětovat?!" odstrčil ji, ale stále stál blízko ní.
"Nedělej jako kdybys byl jediný, kdo si tím prošel. Ti, co neuspějí nebo se vymikají předpisům skončí tady."
"Ale nikdo neutekl. Dobrovolně."
"Ty jsi vyjímka, když ti dali druhou šanci... Nemůžeš bez toho tady žít, přiznej si to! Bez nás si nula."
"Bez tebe jsem nula."
Sebral jí vítr z plachet. Opravdu si myslela, že to udělal kvůli téhle díře, že bez toho pocitu nemohl žít? Ne. Jestli to však opravdu udělal kvůli ní... Tak ji miluje. Jenže oni nemilují, tenhle cit jim byl odpeřen po dobu zakázané činnosti. Narodil se tady, nemohl nic cítit!
"Co to povídáš?"
"Ach, andílku, padalas z oblohy moc dlouho. Copak jsi zapomněla na naši krev?" na to ukázal rozpíchané paže.
"Andělská krev." promnula krvácející ranky mezi prsty.
"Správně."
Měla tušit, že za tím vším bude větší cíl, že za tuhle drogu vyhoštění vraždí, že by za ní bylo schopni obětovat zdravou mysl. Učila je totiž cítit. Učila je milovat. Dělala z vás pána svých pocitů.
"Jak dlouho?"
"Na tom nezáleží. Na ničem už nezáleží." zaklonil hlavu k obloze a křečovitě se zasmál. Jeho tělo se vypjalo do nepravidelných křečích a poroučelo se k zemi. Bylo to jako sledovat nevyvedený zápas, jako vést jehně na porážku. Protože za ní se umírá.
"Pojď se mnou, andílku, udělej mi radost, pojďme společně do pekla. Do jednoho zkurveně posranýho pekla, kde by jsme mohli dýchat normální vzduch. Kde bychom byli odkázaní jen na sebe! Pojď skočit se mnou z nebeských výšek, pojď bořit ideály."
Věděla, jak mu na téhle látce, která ho zevnitř zabíjí záleží. Věděla, že bez další dávky dlouho nepřežije. Věděla, že se vrátil, aby jí sem přinesl, aby všem okolo dal naději. Bylo to smutné a krásné zároveň. Kolik člověk musí obětovat za krásný, neopojný, zkurveně krátký moment? Stálo za to zemřít? K čertu se všemi prioritami, chtěla létat, chtěla cítit. Mohla si přát milióny splnitelných přáních, jenže tohle bylo něco nového. Tohle byla její tichá pomsta!
"Tak do dna, Lucasi, ať to stojí za to!" vytáhl injekční stříkačku plnou nazelené tekutiny. Svým způsbem byla děsivá a připomínala želé, jenže ona myslela jen na to, jak jí zaplní dýchací cesty a omámí mozek. Těšila se jako štěně na odměnu zároveň klidná, vyrovnaná a šťastná. Ano, vždycky všechno podřizovala momentům. Nač čekat na nezměnou budoucnost, když se nemusí dočkat zítřku? Proč promrhat dny ve stínu, když mohla žít krátce na slunci?
Naklonil se k ní. "Připravená?"
"Jako ještě nikdy." zavřela oči a čekala na vpich jehly. Místo toho si ji našly jeho rty.

Nevím, co bylo tenkrát opojnější, jestli ta droga, nebo jeho rty. Pamatuji si jen, že jakmile jsem si uvědomila, co provádím, ucítila jsem zelenkavou látku místo krve. Pamatuji si, že se mé srdce rozbušilo a dalo mi prespektivní výhled na celý můj život. Uvědomila jsem si že jedině s ním omámena něčím nadpozemským dokážu milovat.

Mirry - (první část)

22. září 2013 v 14:44 | Karen |  ♂Pisálek♂
Nevím, kdy se zavřeli dvěře a odřízli mě od společenského života. Nevím, proč jsem je neotevřela. Počkat! Vlastně vím! Protože nevím, jak je otevřít.

Vzala mě pomalu za ruku. Nevěděla jsem, proč se pro mě po tom všem ještě vracela a i když jsem pomyslela na zradu, nechala jsem se vést. "Kam jdeme?" tážu se, jednu ruku na krvácející ráně, druhou uzamčenou v její dlani. Neodpověděla, jen se úporně hnala vpřed. Jedny dveře, druhé, třetí, čtvrté-přestávám počítat. Před očima mi začaly tančit žluté, bílé a nafialovělé mžitky. Olíznu si jazykem rty, abych mohla promluvit, ale hlas mi vynechává, podivně skáče, někdy dokonce zasípe jako stará škodovka na odpis. "Pro..ím-zas..av-se!" snažím se rozdýchat těžký vzduch, jenže plíce jsou už pod vodou. Trhne mi zápěstím-zatáčíme. Už jen škobrtám, nesnažím se, přestávám být bdělá, i když se musím soustředit na cestu, zavírám oči. Krok sem, krok tam. Na čem vlastně záleží? Tohle je má poslední cesta a jestli mě chce zabít, stejně jednou umřu a nebude to trvat dlouho. "Hni sebou!" zařve. Proč se tak snaží, musí jí to být přeci jasné! Jenže to už padám obličejem přímo proti zemi, kácím se jako domeček z karet do kterého foukl vítr. Pažemi se mě snaží podpírat, však je příliš slabá na to mě zvednout. A tak mě aspoň táhne. Cítím kamínky otírající se mi o kůži, cítím spáleninu a těžký kov. Netrvá dlouho a moji podivnou společnici opouštějí síly. Snažím se pozvednout víčka, snažím se pohnout, možná jen hloupě věřím, že to dokážu, že mi opravdu pomůže.

Ostré světlo mi tančí po kůži a vůně dezinfekce mi plní mozek.
Proč jí prostě nezabiješ?
Je na tom bledě, do rána nepřežije.
Stála ti ta snaha vůbec za to? Žádné informace už ti stejně nepodá. Dloubal jsem do ní půl hodiny vidličkou a ani se nehnula.
Vidličkou jí nepřinutíš, věř mi, nech to na mne.
Hlasy, slova i slabiky se ponořili do jedné velké slátaniny hučícího větru. Ale otázka zůstávala stejná: proč mě zachránila?

"Jak dlouho tu jsem?"
"Pár týdnů, držíš se dobře."
Dívám se na ní s vytřeštěnýma očima, pokud tu opravdu jsem týden, proč nemám na hlavě drátky snímající myšlenkové pochody a v žilách mi nekoluje sérum pravdy? Jedině, že bych tu týden nebyla, nebo o mě ostatní neví. Všimne si, jak se na ni dívám a hned na to ke mě strká tác s jídlem.
"Na, potřebuješ to."
"Co v tom je? Jed? Séra, nebo jiné vaše serepetičky?" ohradím se skepticky
" Kdybych to chtěla udělat, už dávnou ti to vpravuji nitrožilně," uchechtla se "aspoň bych s tebou neměla takovou práci. Málem jsme ti dávali kytičku na hrobeček." dodá ještě cynicky.
"A proč tedy nedáváš? Měla bys mít z toho upřímnou radost. Upřímnou radost mě vidět mrtvou."
Zvedla se, nechala tác na stolku po pravém rohu palandy. A ještě než zavře dveře ohlédne se.
"Protože ti věřím."

Za svůj pobyt, ke mě nikdo jiný nechodil než ona, vždy na dvě minuty-jen na dvě, vždy přesně. Každý den mi říkala ostatně to samé-jaké je počasí, kolikátého je a vkolik hodin zítra přijde. Ten rozvrh jsem se už naučila: Pondělí a čtvrtek přicházela ve čtyři. Úterý, středa v půl druhé a pátky odbila už v jedenáct čtyřicet. O víkendech za mnou nechodila. Nikdy mi neřekla, co se mnou zamýšlí, ani důvod, proč mi nepřestala věřit. Jindy živá, upovídaná Mirry se teď stala strojem na baterky.
Bylo 12. října, osm hodin. Ten den se rozhodla Mirry porušit svůj oblikátní časový rozvrh a přišla do pokoje. Já se opírala o horu polštářů lokty a koukala se z okna.
"Gratuluji, dnes přišli výsledky, jsi mimo ohrožení života." nemohla jsem si nepovšimnout jejího staženého obličeje.
"Jsem tu už přes měsíc, očekávám, že jsi mne už dala za ten čas do kupy. Sama." řeknu pomalu. Znám jí už dlouho a i když se teď změnila k nepoznání stále doufám, že v skrytu duše mě zachránila právě ta Mirry, kterou jsem milovala.
Žádná reakce na její straně se nedostavila, měla se k odchodu.
"Počkej! Nepřišla jsi sem, jen proto, abys mi řekla tohle," ukážu rukou k černým deskám, které tak usilovně svírala,"co se dějě? Vážím si tvé péče, ale také nejsme uplný idiot. Je mi jasné, že jsem tu tajně a ty mě tu přechováváš-protože..." tak sakra proč? "Protože..." věta pořád visela ve vzduchu, já nevědíc, jak jí dokončit. Ona jen civěla na kostky v podlaze.
"Přijdeš o nohu, neuzdravím tě, žádné výskedky nepřišli, je konec. Ale pořád máš naději."
"Tomuhle ty říkáš naděje? Mrzačka bez nohy se má vyplížit z nemocnice plné tvých lidí a nenechat se přitom zabít? Hmm, dobrý plán."
"Mohla bych uvědomit centrálu, mohla bych ti pomoct."
"Kurva! Řekni mi už konečně proč mě nenecháš chcípnout?" hlas mi přeskakoval vztekem a na rukou mi naskákaly červené fleky. "Proč se se mnou sereš, když víš, že už tam dole jsem byla prakticky mrtvá? Vím, jak na tom jsem, cítím, že každý sebemenší záškub paže mě zničí."
"Vždycky je naděje" směje se a zamyká dveře.

V tu chvíli jsem si nebyla jistá už vůbec ničím.

Kam dál