Září 2012

Goodbye

27. září 2012 v 21:16 | Karen |  ♂Pisálek♂
"Miluju tě" bylo napsáno nakonci stránky dopisu. Proč lžeš? Zavřela jsem oči s představou tvé svalnaté ruky která svíra psací pero míhající se po papíře. Přidala jsem lživí dopis k dalším a upevnila je gumičkou. Krb hezky hřál, jen mě rozmrazit nedokázal. Stála jsem u něj, pomalu rozdělala neotevřenou poslední obálku, ani jsem řádky nepřečetla jen jsem rychle sklopila pohled k okraji stránky: Tvůj milující... Dál už jsem nečetla, stačilo mi jen pomyslet jak za tebou sedí nějaká lehká krasotinka a... Roztřásly se mi kolena, rychle jsem si na ně klekla abych nespadla do krbu. Utržky papíru pohltil oheň, stejně rychle jak do něj padali. Se vší zuřivostí jsem stránky papíru házela do spáru ohně. Bylo mi smutně, však samota byla pro mě lepší než neupřímný vztah. Kde jsi teď když tě nejvíc potřebuju? šeptala jsem směrem k plamínku mslsně olizujících se po dobroučkém papíru. Těch slz bylo tolik že by stačili na záplavu města, však brečet jsem stále nepřestávala. Od té doby co jsem spálila všechny zprávy od tebe ses už neozval. Nikdy. Že by osud? Spíš reakce na moji ignoraci.
Zasněženou krajinou se vlekly malé stopy po obuvy. šla jsem napříč lesem v hlubokém sněhu. Omrzlé tváře mi byli ozdobou na mém rozpáleném obličeji. Nedočkavě jsem přešlapovala před zapadlou chatkou. Asi jsem opravdu čekala že tam budeš- pořád. Však chatka byla prázdná. Otrhané tapety, škvoři a moly v tvé skříni, a uprostřed místnosti madrace. Pomalu jsem se na ni svalila přemýšlející o našich zážitcích. Zavřela oči a nechala se odvést stříbrnou nitkou do říše snů.
Hladíš mě po tváři, já pomalu otevírám víčka. Myslím si že je to jen sen, není. Rychle se posadím a odstrčím tě, i když nechci aby jsi přestal. Usměješ se na mě ale já to nedám příležitost na mě znovu sáhnout. Rezignace mích citů se potvrdila přímo na bojišti. Chceš mě k sobě přitáhnout, na to ti jehlovím podpatkem stoupnu na nohu. Myslím přitom na to jak ti v chodidle praskájí malé kůstky. Sykneš ale nepustíš mě! Podívám se ti do olčí, chvíli setrvám a pak se napřáhnu, vší silou tě praštím do nosu. Zapotácel ses, s velkou ránou spadnul na zem. Louže krve se řine z nosu a já spokojeně odcházím v srdci pomstu a chlad........ Už jen chlad.
Goodbye my love

Fu*k world!!!

22. září 2012 v 21:51 | Karen |  ◘Divý psi mé duše◘
Mam tak strašně nesnesitelnou naládu, kterém říkám přelomová. Jsem tak strašně nad věcí, a svět jakoby kolem mě jen proplouval. Hádka s kamarádem se mě nějak nedotkla. Proč? Mozek mlčí, srdce se jen potichu směje.Co mu přišlo tak vtipné? Naivita mích blízkých, či mé jednání? Pomalu nemám žádné blízké, až mi to přijde jako ironie, protože o ně nestojím! Protože mám řehtající se, vypočítavé srdce, které nikomu už nedopřává štěstí! Jeho oblíbenou činnost nahradilo pohrdání ostatních, jen proto že oni mě nepřijali mezi sebe, možná se jim zdám porouchaná ledem, možná až tak moc že se mě bojí. Což mi přinášín poznatek: síla přetvářky je silnější než cokoli jiného na světě, o to je pak větší rána když si sundáte miloučkou masku a ukážete se v pravám světě! Jejich výrazi ve tvářích stojí za fotografii a jejich reakce zas za otisk do novin na titulku.
A tohle všechno prosím, připadá mému srdci k smíchu, nedivím se že se mě ostatní bojí, já se totiž už někdy i bojím sama sebe, co to ze mě vyrostlo za nesnesitelnou bezcitnou příšeru. Však aspoň mě nikdo nemůže zranit do hloubky jak si myslím. Ledové královny svolali se do řad a jdou bojovat za své místo ve společnosti i kdyby to mělo být to nejnižší.
Zbraně vytasit a..... Hloupoučká dívka se na mě usmívá s nevinným naivním výrazem. Jmenuje se Aneta. Také se na ni usměju, sednu si k obrazovce a v jejím odlesku vidím dívku s očima jako škvírky, úplný opak holčičky- Karen! Co se stane z téhle kombinace? Porouchaná ledová královna- Já!
Zavřete si mě kam chcete ale mě neumlčíte!!! Páč jsem ta za koho se mám já a ne za koho mě máte vy!

If you go away

16. září 2012 v 20:47 | Karen |  ♂Pisálek♂
Vzdaluješ se mi! Chci křičet ale ty mě stejně neslyšíš! Neodcházej, špitám do tmy! Však jediné co vidím je bílí plášť na tvých ramenou! Je daleko a mě zachvátil šílený chlad. Jsi por mě jediné slunce, jediné teplo, jediná zář! Poháníš mě a když odcházíš nejsem nic než prázdné tělo.
Sedím opřená o stěnu, v ruce držím svící, která jako světelný kotouč osvětluje papír pár metrů přede mnou. Budu ti psát dopis. Nemám však čím napsat písmena. řízni se! zašeptá hlásek uvnitř mě a já rychle uposlechnu, ani se nezamyslím co dělám. V rychlostí blesku pokládám svíci, zvedám se i přes křeče v žaludku což má za následek nedostatek jídla. Dojdu k malému stolku uprostřed místnůstky, otevřu první šuplík kde na mě nedočkavě čeká. Je jen pro mě. Moje celičká, krásná, třpitící se láska! Nazývají tě žiletkou, já však jen osvobozením. Zase obsadím místo u zdi, blízko svíce, nad kterou tu nádhernou věc přidržím. Ve švětle jsi ještě krásnější! říkám k ní jakoby bych chtla složit poklonu. Přiložím jí k zápěstí, nasáknu vlhký vzduch a..... Kapka krve se řine na papír. Začnu se do ticha smát! Ano, po tolika letech uvezněného, promrhaného života jsem to mohla zase udělat! Už ti píšu jak se mám! Jsem šťastná tak moc že propuknu ve smích- nese se celou místnosti, přímo hysterický skřek!
Slečno, proberte se! Slečno! Otevírám oči, bolí mě celé tělo. Koukám na tebe, už zas máš bílí plášť! Co chceš? chci se zeptat však hlas mi selže. "Asi se chcete zeptat kdo jsem. Jsem Jerry Affilejdel." Takhle blbě se přece nejmenuješ! Seš John. John Heffer! Jak to že mě napoznáváš! Nechci tady být, chci jen tebe, žlietku a můj pokoj! Na to mi píchneš do ramene injekci a řekneš jen: Vítej v mém králoství Anno!
Bílé stěny, svěrací kazajka to všechno je teď můj svět! Zbláznila jsem se! ANi nevím jak........................ Ale tebe mám v srdci dál....

Continues...

12. září 2012 v 18:40 | Karen |  ▬♥Anna♥▬
Pamatuju si jak jsem jednou zapátrala v myšlenkách abych se jí zeptala: Kdy můžu zkončit???
Mlčení v mé hlavě mě vyvedlo z míry a pak jako by z ničeho nic, jsem dostala odpoveď, kterou už mi naznačovala tolikrát, však můj mozek né a né to pobrat. Jako by byl proti Ní- proti nám, proti mě! Sedla jsem si ke stolu kde mi máma nechala čokoládovou tyčinku- mou nejoblíbenější! Chvíli jsem pozorovala červený obal a lesknoucím se nápisem. Neviděla jsem za ním pochoutku, radost, přínos energie. Pro mě to nebyla pochotka ale neodpuštitelný hřích, pro mě to nebyla radost ale důvod pro smutek, pro mě to nebyl přínost energie ale kalorií. Pomalu jsem jí uchopila do rukou, ještě jednou prohlédla, nezvažovala jsem nad touto volbou však dlouho. Sundala jsem obal a sladkost darovala mé přítelkyni, která zrovna přišla. Nic jsem jí neřekla, nic o mém věrném spojení s Annou. Pro ostatní neexistovala. Byla jen mou!!! "Jen tak dál!" zatřepotalo se mi v duchu, což mi na tváři vyvolalo úsměv.

Návrat- první den školy

4. září 2012 v 15:57 | Karen |  ◘Divý psi mé duše◘
No abych to uvedla na pravou míru, je sice den za pondělím kdy většina z nás dávala sbohem prázdninám a vraceli se do svých škol ale nemám tak velký skluz ne? Dlouho jsem nepsala neboť prázdniny byli plně nabité a mě se nechtělo přemýšlet a zastavovat se nad minulostí.... Ale zpátky k hlavnímu: Školu nesnáším, ale když už to musí být nedá se nic dělat. Nějak přetrpět to musím! Však nikdy bych nepřiznala že bych to nezvládala! Školu sice nemám ráda ale je to JEN budova, žáci, učitelé- nic kvůli čemu bych musela být smutná, zhrzená či poražená! Možná nevypádám zrovna dvakrát šťastně ale kvůli tomuto institutu určitě nebudu skákat z mostu sebevrahů v Praze.
První den jsem možná opravdu vykročila špatnou nohou, když jsem seděla v prázdné lavici, ale dnešek vzal za své a udělala z nenáviděného místa, (zatím) místo na pobavení! Vím žeto nevydží dlouho, možná že už zítra se zas všechno vrátí do starých kolejí, takže se musím spokojit s párem vzácných dní... Ale co? Jde jen o přestávky- řekla mi jednou jedna moje drahá kamarádka a měla pravdu. Nikdy není nic tak hrozného aby nás to porazilo úplně na kolena a my nemohli dál, jinak by jsme to už nikdy nepřekonali.