Stroje

14. října 2012 v 21:28 | Karen |  ♂Pisálek♂
Podíval se vzhůru k nebi. Stroje zaplavili oblohu. Velké kovové monstrum se sneslo k zemi přímo před něj, čas jakoby se zastavil. Chtěl se zvednout aspoň na všechny čtyři a utéct, však jeho svaly ho neposlouchali. Ohromený strachy čekal na smrt vraždícím strojem, které přinesly jeho drahé zemi jen zkázu. Musím aspoň zemřít hrdě. Myšlenky mu vířili ale jedno věděli jistě. Stroj mu uřízne hlavu, zpřeráží hnáty, ať udělá cokoli jeho smrt proti nim nikdy nebude dost důstojná. Poklop se s duněním otevřel. Prach na bojišti potříštěný krví se zvednul a z kovové zrůdy vyjel stařičký vyschlí stařík na kolečkovém křesle. Pootevřel ústa v nechápavosti. Už nerozuměl ničemu! Položil hlavu na zem aby se nemusel podivnému člověku dívat do tváře. Zemře ještě víc popudlivěji než si myslel. Prach ho štípal do očí, ještě víc když kolo zabrzdilo u jeho hlavy. Z úst se mu hrnula slova tisíce jazyků: Em co Khoe khong… Pořád dokola, děsil ho čím dál tím víc. Stařík jak v epileptickém záchvatu pokračoval. Už dost, dost! Ty slova se mu vpíjeli do morku kostí. Anh yeu em v tom ho něco praštilo do hlavy a on už nic necítil.
Škrábání, svaření těžkých kovů ho probudily z transu. Nemohl se hnout, jakoby už neměl tělo. Ruce vážící tunu, o nohách nemluvě. Víčka přilepená k sobě, nemohl otevřít všude jen tma a v hlavě pořád mučenlivá slova.
Nic víc si nepamatuji ale ve snech mě pořád navštěvuje onen zjev mého dědečka. Mého vietnamského předka který mého otce svázal do kovových hnát a vzal mu to nejcennější- svobodu, myšlení a lidské tělo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama