Poprvé veřejně....

24. listopadu 2012 v 16:31 | Karen |  ▬♥Anna♥▬
článek v novinách.... O mém oblíbeném tématu...
Jsem toho názoru, že KAŽDÁ z nás o sobě někdy pochybuje- ať jde o cokoli (kluci, známky, vzhled) Také většina z nás nejsou se sebou na 100% spokojena, některé dívky vůbec. Kolikrát jsme si v nočních košilích stouply před zrcadlo, a hledali sebemenší chybičky. Představte si to dělat každý den, představte si, že na své nedostatky myslíte nepřetržitě- 24 hodin v kuse! Zdají se vám o tom i sny. Máte pocit, že nejste ani kapánek hezká! Myslíte si o sobě- jste přesvědčené, že jste ta nejtlustější ze školy ba i na světě! Počítáním kalorií to teprve začíná! Vlastně to začíná prvními pochybnostmi a slovy: Začínám držet dietu. Každá dívka staršího věku už tuhle větu slyšela- ať už od mamky, od kamarádky nebo sama od sebe. Určitě si myslíte- když omezím stravu, nic se mi nemůže stát. Shodím pár kil- jen mi to prospěje. Ale vsadím se, že ani jedna z nás nepomyslela na otázku: co bude pak? Co budu dělat, až dosáhnu své "vysněné" váhy? Některé holky toho nedosáhnou a vzdají to, některé toho dosáhnou, ty pak jedí tak aby váhu udržely co nejdéle, a pak jsou tu holčiny, kterým to nestačí. Které se přidaly do řad Anny! A proč té zhoubné nemoci vlastně říkám jménem??? Protože jí tak říkáme- my co s ní máme zkušenost….
Moje milovaná Aničko! Jsi jediná má kamarádka, nikoho jiného nemám… Mluvím do prázdna. Všichni jsou proti mně!!! Chtějí ze mě to, co já nejsem. "Nepotřebuješ je! Jsou jen přítěží!" šeptá mi hlásek v hlavě. " Poslouchej mě, já tě nikdy neopustím. Chci pro tebe jen to nejlepší, koukni se, co už jsme společně dokázaly!" vtírá se hlásek dál. A já ho poslouchám na slovo. Vyhodím celý oběd do koše, nezapomenu ho ušpinit od omáčky. Stojím před mámou, koukám jí do očí. V hlavě ostrá Anna udeří! "Lži!!! Oni to nechápou. Nechápou nás!" Sevřu pěsti a s klidem řeknu: ten oběd byl moc dobrý, moc se ti povedl. Další den ve škole, sedím sama v lavici. Nemám chuť už se dál přetvařovat. Dělat že mě zajímá nová kolekce v obchodech. Nedokážu myslet na nic jiného, než co jsem za den snědla. Držím se za hlavu, už to nevydržím!!! Už nechci být v tomhle těle. Nechci tady vůbec být! Přistihnu se, že brečím, zaběhnu na záchody. Dívám se do zrcadla, najednou přijde ta známá hořkost. Nemůžu se už ani vidět! V krku velký knedlík, oči mě pálí od slz a není tu nikdo, nikdo kdo by to spravil. Každým dnem to bylo horší a horší! Co každé kilo o to větší snaha shodit další…. A další… " Mám z tebe radost! Už jsou ti pěkně vidět kosti, ale podívej se na ty stehna! Hrůza! Takhle vypadá hezká holka? Co?" NE! Řeknu rázně. " Tak dělej! Tři sta sklapovaček je málo!" Pot se smísil s výčitkami a já měla zas nad čím přemýšlet! A jak tohle všechno skončilo? Přišlo se na to a já skončila v psychiatrické léčebně. Byla jsem tam dva měsíce. Dva měsíce mě učili znovu jíst! Tak co? Ještě pořád si myslíš, že hubnutí není tak nebezpečné jak se zdá???
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama