Duben 2013

Nevěra

20. dubna 2013 v 18:22 | Karen |  ♂Pisálek♂
Moji milí, chci vám oznámit, že už mě nebaví jak se jeho nevinné úsměvy održáží v zrcadlech a přitom se za nimy skrývá jen a pouze jedno ušmudlané svědomí.
Jeden, druhý, třetí. Prosím nech toho! Prosím jen řekni, že toho jednou necháš. Vím že mě tím zničíš, když neuvidím tvůj úsměv každý den několikrát za sebou, ale jsem si vědoma toho, že upřímnost se dostaví jedině tehdy, když za ní obětujeme značnou oběť!
Ano, chtěla bych si promluvit, jenže ty jsi plně zaměstnán a přitom mi v dopise sděluješ jak moc mě máš rád. Nelži, vím jak to doopravdy je, však pořád si to nechci přiznat. Vždyť naděje umírá ze všecho poslední.
Au, au, au.... Teď, když s ní stojíš na chodbě je to jako bys mi zabodl do srdce... co já vím.... kružítko. Malý hrot s kterým bys ryl, ryl a ryl dokud by jsi stříbrnou špičku nezabodl do bodu, kde tepna byla a následně nevykrvácela. Jeden, druhý krok. Blíž a blíž k tvému novému slunci. Jen přizněj kolik jich máš. Jsem taky tvé slunce nebo jen malá hvězdička, kterou požádáš jen v noci o malé obveselení? Radši mi to ani neříkej, vždyť oba známe holou pravdu. Oba víme že jsem už jen malý doušek vášně který piješ vždy před úsvitem. Upíre! Saješ dokud nevysaješ!
Závidím tvému novému slunci, když bereš jeho paprsek do bělostných rukou a čechráš obláčky okolo něj. Je na vás vskutku krásný pohled. Jen nás malé hvězdičky a doušky malé vášně to zcela zničilo. Vyhasneme pak úplně viď? Už nebudeme sdílet s tebou ani to málo co doteď. Prostě nás shodíš z oblohy.
Bereš jí za ruku... Proč mi to děláš? Pak záhledneš mě, jak stojím jak přimražená s otevřenou pusou, oči plné slz! Možná jsi ještě uviděl jak se otáčím a mizím pryč- v oparu atmosféry-padám z oblohy.
Smrdí to tu po dezinfekci a ještě něčem-nechci znát toho pachu původ. Schoulena krčím se u zdi, čekám až se zas dostaví... A je to tady. Žaludek se mi zvedá společně s oblaky nahoru. A už klečím na špinavé podlaze, nad záchodovou mísou. Jako vždy když se chci potrestat za svou neschopnost strkám si prsty do krku, dokud z mého hrdla nevyjde poslední skřek. Červená krev se zatočí ve víru s vodou, když splachuji. Nemohu popadnout dech, jen stěží se držím na nohou. No tak! Buď silná! Ne, to prostě nejde! Nejsi přece slaboch, podívej se! Zvedni hlavu! Pomstíš se, rozumíš. Je to jediné východisko. Přísahej že společně se mnou je potopíme, slunce uhasíme, jeho zabijeme. To není správné! A to co ti provedli, správné je? Byla bys hodně naivní i hodná kdybys neposlehla zrovna mě. Já ti vždycky dobře radila! Dobře, pomstím se, na všech. Budou litovat dne, kdy se na měj jen křivě podívali! Tak je to správně, spravedlnosti přijde za dosti učení! TY víš kde začneme.... U ní! Ano...

"Ahoj" vložím se do jejich společného rozhovoru s roztomilím úsměvem. "Jé, ehm... Ahoj" pozdravíš rozpačitě, přičemž se podrbeš na hlavě. "Co ta tady dělá?" měří si mě slunce přes paprsky. Jakoby najednou vzplanulo červeně. "Jen jsem se chtěla zeptat, jestli by tady.. ehm... tvůj přítel, nechtěl přijít na mou oslavu narozenin. "Kdy se koná?" ptáš se dychtivě. Výborně! "Ach, zítra odpoledne, vem si plavky." mrknu jeho směrem. Tleskám nad tvou přetvářkou."On, ale nemůže, je se mnou." dupne si trochu povyhaslé sluníčko. "Jé promiň, asi by jsi chtěla přijít taky viď? hraju stále svoji hru. "Tak zítra.." nečekám na odpověď a odvlním se zpět. Gratuluji!

"Wow, sluší ti to!" ovinu se kolem něj, když za hlasitého poryvu hudby svíjejíc se v zahradě mích rodičů. "Tobě víc" vydáš ze sebe zadýchaně. Už jsi tak blízko, už jen jeden krok k tomu aby ses pomstila. Jen jeden! Nepokaž to! Ty víš co tě čeká když zklameš.... "Dojdu pro něco k pití" zastavím se najednou, když se zrovna přiblíží ono proklaté "sluníčko" chci jí zabít!
Jedna, kapka, druhé, třetí, co na onom světě změní? Už nebudeš hřát a já se jen smát!
Rychle z mého dekoltu vytáhnu černou malinkou lahvičku, tu co obsahuje jen zkázu posetou nevinností jedné malé naivní holky. Čtvrtá, pátá, šestá, uvidíme jak tvá duše bude si počínat. Pozdrav zemi, jdeš z oblohy, ty jedna mrcho!
"Jedno pití, pro krásný pár..!" Hlavně necouvej! Přihlížím za stromem sadistiky, když se do jejího hrdla leje plno otráveného svinstva vyhrabané ze studánky mé prohnilé duše! Pij, pij... Smrt, přijde za chvíli, už nebudeš mezi živími. Musím se smát, když nenažravec dozukne i tu poslední kapku. Mé pekelné spáry se zavřeli nad poslední polapenou hvězdou-tou největší. Kdo říká, že pomsta není sladká, nejspíš byl sobecký, protože nikomu nechtěl dopřát onen požitek- požitek kdy se bezvládné tělo za křiku tisíce hlásků řítí k zemi. Sbohem sokyně! Říkám ji když už se za hlavu chytá a sděluje ti že jí není dobře. Pak se na mě podíváš- víš to! Jen pokývnu, uznale, pomalu, snad i na líci hřejiví úsměv má. A pak ti jen zamávám.
"Zavolejte sanitku!!!" Výborná práce, má malá nevinná vražedkyně! Vskutku se povedlo vše co jsem chtěla, tělo už skolil chtíč, vrásčitá stařena už se za okny řehtá. Prodám její tělo společně se vším co zbylo (srdce, mozek, játra) za jeho... Měním nohy za krásu v jeho očích, ruce za něžnosti, hlavu za zbláznění a srdce za lásku!
Za lásku...

Moje malá kapsička jedů!

11. dubna 2013 v 19:26 | Karen |  ◘Divý psi mé duše◘
Ach, jak předpotopní, snadné v obtížnosti skryté, jak důvěra člověka je křehká a pusinky na patentek kryté slabou mlčenlivostí. Přísaha tajnou smlouvou, člověku hříšnému, který pod rouškou nevinnosti chce skrýt onu pravdu, před celým světem, však najde se človíček, který o tom bude vědět, i kdyby jen částečně... Protože se každý poddělí o tajemství, protože ho nemůže udržet v dušičce jen tak-bez výslechu...
"Ellen??"
" Ano,Katryn?"
" Musím ti něco říct, ale... nikdy to nikomu neřekneš, vezmeš si to do hrobu...."
" Jistě!"
"Přísahej!"
"Přísahám na život!"

"Proč se tak směješ?"
"protože to o tobě vím..."
"Umíš udržet tajemství?"
"Ano, povídej co tvá bedra nesou.."
"Drží tíhu lží... Dokážš lhát?"
"Ale ano!"
"Tak lži, jestli se tě na to někdo zeptá..."
"Dobře!"

"Deník?"
"dej ho sem!"
"Ale, snad tajnosti neskrývá?"
"JIstěže ne!!!!"
"Tak mi určitě nebudeš bránit...."
"Umíš udržet tajeství?!"

"Tolik, tolik, vytáček a kvůli čemu?"
"Nemůžu ti povědět!"
"Mě přece můžeš důvěřovat, jen pověz!"
"Není to o mě. Nemohu.."
"Nedělej se, stejně to s tebe dostanu!"
"Závázala jsem se slibem..."
"Sbil neslib, už tolikrát jsi ho porušila..."
"Tedy, přásahej, že ho nikomu neřekneš!"
"Přísahám!"

A je to tu, onen koloběh.... A tak já vám taky řeknu tajemství, abych nebyla sama!
Ale musíte přísahat že ho nikomu neřeknete, přísaháte?
Tak dobrá............
Tenhle blog........
.................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................Je víc než se zdá...........................................................................................................................................................

Děti můr

7. dubna 2013 v 20:57 | Karen |  ♂Pisálek♂
"A tak se potkal s můrou a té se zalíbil, protože byla tak pěkná a nestála ho nic..."
"Proč jsi přišla?" ladně ho obkroužila, složila perutě a zahleděla se mu na křídla. Byl rád když se mohl pyšnit velkým objemem a tícíse barev pavýho očka.
"Nevidíš mě snad rád?" povytáhla obočí do skoro rovného půlkruhu tak jak to dovedla jen ona. Předvedla mu ještě jednou své rovné zuby v půlměsíčkovém úsměvu. Moc dobře věděl, že i ona to tuší- jak na něj dokáže zapůsobit.
"Samozřejmě, jen je to... nečekané" povolil ruku ze svého krku, kde se ještě předchvílí z nervozity drbal. Jak roztomilé, určitě si musela říkat, ani nevěděl proč ho něco takového napadlo. Takhle dokázal uvažovat jen v její přítomnosti...

"Musím na záchod" malý bledý obličejík se mihnul nad otevřenou knihou.
"Počkej, teď bude to nejlepší!" řekla černovláska sedíc na křesle a stáhla ruku k nezbednému dítěti, které se mezitím pokoušelo prokousat až ke svým prstům na nohou.
"Nech mě!" křikla pobaveně dívenka, vyskočila hbitě na nožky, snad jakoby vážně měla pérka místo prstíků. Černovláska se jen zasmála, jak ironické jí to přišlo. Zrovna ona! zrovna ona, čte pohádky nezbedné holce, kdysi jako jí babička a ještě k tomu Sheakspera! Bože na nebi! Osud to tak sám chtěl, nebo dáběl zahrál si hru na honěnou? Jak dlouho to je? Deset, patnáct let.... Ne! přesně třináct let, kdy se rozhodla nečekaně vyrůst, rychle dospět a zahodit předsudky vůči dospělím-stát se jednou z nich. Stroje na baterky, bez fantazie... Etiketa!
"Tak běž! Nechci to po toě utírat!" nakrčila nos, jelikož jí to bylo opravdu odporné, však tomu hloupočkému dítěti to mohlo připadat zhola jako hra! Ach jaké malicherností vám tato doba nabízí k řešení! Třeba proč je nebe modré: Proč je ksakru modré a né třeba černé!? Ach, jak k smíchu závidění, prostě to tak někdo chtěl, prostě to tak příroda zařídila. Ale kolikrát už rodiče odbily své děti touhle odpovědí! Naučili je uvažovat racionálně, vyhrazeně, slušně, nikdy ne ekcentrycky, výstředně i fantazírování bylo zamítnuto. Děti budoucnosti tohle nedělají, nehrají si na krvavé koleno ale na obchodní podnikatel v hlubokých křeslech se stohem papírů. Nehrají člověče nezlob se ale počítačové simulace... Nechtějí slyšet o princeznách, však o vztacích na burzách. Je to tak k popukání žalostné! dospělí chtějí být dětmi, děti dospělí! Však v úplném rozšířeném slova smyslu,
"Jsem tady" byla jediná, které se tohle novodobé hnutí ještě nedotklo. Však ona sama dobře věděla, že až jí vypustí na skládankovém papíře ven do světa, zpátky přijede na vyspělé lodi plné logických úvah.
"Můžeš číst dál!"
"Tohle už ne!" zvedla se od postele a založila knihu do knihovny k ostatním. Vytáhlla jednu s červenými desky, pomalované fixou.
"Na! Jsou v ní obrázky, můžeš si je prohlédnout." uvědomit si, jak je mládí krásné, však krátké a nezaměnitelné je něco jako pro kosmonauta nová planeta. Užij si jak moc budeš moc, pak už nikdy moct nebudeš. z krásného motýla se stane můra, která nebude mít barevné sny ale fádní, černobílé představy. Když budeš mít štěstí, tak ti do ní bůh přidá kapičku nostalgie vonící po děctví!
"Ale tohle nemám dovoleno číst." namítla, na to jí pohladila po vlasech, dala pusu na čelo...
"Teď už můžeš!" řekla jak jen líbezně uměla a zavřele dveře od děckého pokojíčku s rozvícenou lampičkou..
"Teď už můžeš........."

♠♣Vyznání růží♠♣

4. dubna 2013 v 18:32 | Karen |  ◘Divý psi mé duše◘
Ok, je to to jediný co snad má ještě smysl:
Tady stojím, vidíš mě? Sama. Mám ti to udělat ještě snažší?
Tady jsem, koukáš se na mě-přes zeď!
Odstraň tu zeď, jdi za tím zbytkem toho čemu jsi dřív říkal sen!
Čekám, ža se pohneš z místa a splníš svůj ušmudlaný slib...
Slibuj to co můžeš splnit a nepslnitelné prostě označ za nepřijatelné či neexistující!
Přeju si, sním o tom, aby ses naučil říkát opravdu to co chceš, né za hrstkou poskládané skládanky- té poskládané lži!
Upřímnost, můj mrtvý bod, bývá i tvým, pozanala jsem nálady, city i možná myšlenky, teď se ptám tebe: co na mě nechápeš?
Nebránilo ti NIC mi porozumět, zeptat se a zajímat.
Říkám ne, jen proto, že nechci vysekávat cestu strništěm tvých fousů a říct ti vše na rovinu- dělat to snažší, nechat tě utéct bez boje.
Prosím, tas někdy meč a bojuj za to co je prý podle tebe drahé, nenech se vytlačit z cesty- sakra chlape BOJUJ
Ber za vítězství úspěch, né vyměněnou přetvářku za přetvářku!
Ceň si už konečně toho co máš! Hledáš to moc pozdě, nehledej až ztratíš!
Poznávej, nejen povrch ale i duši, zkus se vcítit.... Zkus žít životem ostatních než řekneš: já to nechápu!
Nepiš úsměvy, rozdávej je!
Neměj jen virtuální potenciál, měj ho opravdový!
Tady stojím, vidíš mě? Má to ještě smysl?
Kolik šancí jsem ti dala? A kolikrát si doopravdy tasil meč za královnu!?
Ano, výčitám ti, i když vím, že ty vyčítáš mě! Proč, protože každý vyčítá chyby pouze ostatním!
Sobectví? Ne! Láska? Ne! Čiré přátelství? Ne! pomůžu ti najít to slůvko: zaujatost.
"Promiň" už tolikrát promrhané! Odpuštění už tolikrát zneuctěné poviností!
Priority či řád, nikdy nemůžeš nasadit živlům!
Nech ten provaz ležet na zemi, nech prostoupit energii skrz srdce ven! Objev se v dobrém svělte. Nesvazuj se nepotřebným.
Výmluva je jen obalená výčitka do nechutenství-to si pamatuj.
Pohled do očí není projev lásky ale odolnosti, zvědavosti-najdi poklad, tam na dně černoty se třpití truhla!
Otevři jí! Jen pozor ať nesklameš. Dej pozor ať do ní nenahlédneš moc zprudka, mohla by se leknout....
Doufej, že někdy mi půjde matematika, abych zanechala nelogických žvástů, které střeží onu truhlu!
Klikatými cestičkami se vždy dostaneš ke středu, jen pozor na odbočky. Zrada, pomsta, ignoranství- ty tam nevedou.
Za nenápadným naznačením je vždy něco velkého.
Pamatuješ, Jdu si hledat něco ostrého!
Rady, rady. rady, kolik je vás promrhaných asi?
Snaha je nejsilnější zbraň, jen ty jsi ji někde zapomněl.
Slova jsou krásná, ale činy důležitější!
činy dělají člověka, ten svět!
Svět ve kterém žijeme je plný lidí, kteří ho bombardují svými činy! Nech vyklíčit květinu!
Květinu pěknou, k závidění a tu pak vystavuj, jen si dej pozor, ať neporušíš slib!
Růži nebo lilii? Pro kterou se rozhodneš?
růže pěkná, známá vůně, však trny má!
Znáš jí a tak jí prodáváš! lilii vystavuješ!
A ta růže, kterou jsi měl tolik rád tam zatím ve stíny skomírá!
Ale hledáš pozdě-ztratils ji!
Vidíš mě? Stojím tady! Promluv, řekni, jednou upřímně, co pro tebe znamená vůně růže, a lilii zlom!
Přivoň si jak chutná poslední šance, roztrhej ji a zahoď... Máš přece novou lilii- svěží, neokoukanou, bez trní.
A aspoň zvedni oči, podívej se pravdě do truhel-ona hnije!
Jí na tobě záleželo! Ona pro tebe rostla, ona si oblékla ty nejkrásnější květy! Ona tě vábila vůněmi nepoznanosti a dala ti všechno, všechno co mohla dát, cos jí dal ty? Zahrádníček vodu, vláhu, důvod proč růst.... Tys pak přišel a ničil ničil ničil, jen pouhou lilií! Ano, samozřejmě že žárlila, žárlila, když jsi sokyni zpíval, zasazoval její děti a k večeru, kdy už všechno spasil spánek, probudil si ji. A nasliboval hory doly, však ráno je stejné a stejné! Ráno lilie- večer růže! Rozhodl ses! Ona měla toho dost, vyrvals jí kořeny, posels jí hnilobou a to jen proto, že nasadila na svůj pás trní!
Vidíš to místo? Vidíš to místo, kde jsem vždycky stála?
Jednou na něj zapomeneš, protože já odcházím, protože si mě prodal jen za falešný frank....
Nehledej-už si ztratil: pamatuješ? Vždycky pro mě budeš ta první- ta první kterou pohřbím.....
Bylo mi s tebou fajn, opravdu, ale jak vidím, žiješ teď líp... Pokud jsi dočetl až sem a neztratil zájem už u druhé věty, chci jen abys věděl, že tři roky jsou dlouhá doba na to aby si poznal že jsem trnitá, a děkuju ti, co jsi pro mě udělal, A mě odpusť výčitky a zradu, ale hlavně promiň fakt že já to samém dělat nehodlám, protože bojuju za královnu! Bojuju za růže!