Květen 2013

Střelec, věž a pěšák..

25. května 2013 v 10:44 | Karen |  ♂Pisálek♂
"Je to všechno tak jednotvárné." poklepal cigaretou na popelník, aby mohl nechat spadnout přebytek popela. "Ach, ano.." žena tvářící se vždy vážně se naklonila ve fialovém kostýmku přes okraj pohovky s cílem podívat se z oken. "Nenazvala bych však nudné.." prohodí stejně suše jak ta věta zněla, v nebarevném městě plných sucharů. "Ale, snad by jste se nenudili." další pověstný zazobanec se přihlásí ke slovu a přitom jeho škvýrky naplní mdlé světlo. "To nikdo netvrdí, Harrisonne" odvětila zas cigareta "jen obdivujeme vaše impérium." "Jistě, nic jiného." přidá se kostýmek. "Tak mé impérium? Dovolím si vám připomenout i vaše zásluhy, na této.. hmm... věci," na to se Harrison zvedl z křesla, "následujte mne, prosím." prošel uličku stolků na malé pohoštění k velkým kovovým dvěřím, nijak nezapadající do interiéru místnosti. Žena sice nazvedla nesmírně vysoko obočí, ale bez řečí se zvedla. Pravidlo potvrzelovalo vyjímku, i tedy ovavlný obyvatel, stále s cigaretkou u úst se jal pokračovat za duem obchodníků. Nešli dlouho, jak bylo očekáváno, však místo kam je muž vedl, bylo překvapením nemalým.
"Proč jste nás sem zavedl? Na to jsme se mohly podívat i z oken." "Myslel jsem že tam byla nuda." uchechtl se Harrison. "Hmm." na to zas poslední společník, který je teprve dohonil.
Stáli na širém prostranství, kdysi by se tomu dalo říkat náměstí, kde se váleli umrlci, těla zubožená prachem, který na nich stačil usednout. "Tak tohle, pane, madam, jste napáchali vy. Kam až vás chamtivost zavedla, kam až byla schopna vaše moct zajít? A vy to označujete za mou práci? Pch, ale no tak, já byl jen činným pomocníčkem, k této věci, však hlavními činiteli jste byli přec vy. Snad mi tu nechcete tvrdit, že jste zapomněli na armády roubníku, kterou jste seslaly z nejasných důvodů?" "Ale.." "Nepřerušujte muže, Ingrid, je to neslušné." "I my k tomu máme co říct." zastal se své kolegyně druhý muž "Och, vážně? Nehrajte to na mě. Vím proč jsem přežil, naivku ze mě neuděláte! Jsem důležitý, pro vás, pro vaše přežití." při těch slovech se mu zablesklo podivně v očích. "Přivítejte mé nové mazlíčky..." zamával někam do dály, poodstoupil a nechal se zaplavit zvuky řetězů roubníků...

Na konci tunelu...

15. května 2013 v 18:20 | Karen |  ◘Divý psi mé duše◘
Kdysi viděla světlo, napřaženou ruku k pomoci, kdysi věřila že vyjde živá! Kdysi měla barevný rohlík místo úst a hvězdičky na místech nad nosíkem připomínající banán. Kdysi byla odevzdaná svým zásadám, věřila, že vše se jednou k dobrému obrátí, či radostné chvíle budou trvat věčně. Dřív zdravila každou dívku či chlapce, kterého znala, protože je to tak slušné. Hlavičkou, jako na mléčné dráze jezdily výpočty úkolů, starůstky jako malé prstence planetek v duchoprázdnu zvané bezstarostnost.
Jednoho dne, přišel k dívence had-kůži obtaženou odleskami snad všemi odstíny fialové a zelené. Jazýček nezbedný roztomile vyplažený i rozklátý konec připadal jí nespočetně fascinující. "Ahoj.." zámavá trochu stydlivě. Nečekal na pozvání, prostě se jí jen omotal okolo ruk, aniž by měl obavy s přiškrcení tepny. Ona se trochu zachvěla pod tíhou plaza, ale nedovolila si nic namítnout, dokonce se pousmála směrem k zvířeti.
Sedíce na křesle s překříženýma nohama, přejíždí rukou po sametové kůžičce. Očka upřené do prázdna, had se v nich odráží a přitom přede: "Sssssssvětlo, není náš přítel, ukryj me se společně do temnoty, jinak zemřu!" "Dobrá, příteli můj,já ráda tě mám a ztratit tě bych nepřežila, pokud temnota svědčí tobě, bude svědčit i mě."
Věřila hadovi, ztratila samu sebe. Zásady se rozpouštějí v jedovaté tekutine rozpolcené duše, čemuž vévodí hbitý jazýček. Místo bílé mléčné dráhy, jezdí na tříkolce v černé hmotě démoni pochyb. A pak jí kousnul,z ničeho nic, když chtěla prozkoumat ono proklaté stočené žužu. Čekala hada na konci tunelu, ruku matky, otce. A když došla, místo pomoci zaplavila jí špína ze zrady a milióny svlíčených kůží.

Věřila hadovi..

Samostatnost

6. května 2013 v 18:14 | Karen |  ♂Pisálek♂
Kdysi jsme žili v páru, kdo ví, kde jsou ty časy plné něhy a rozkoše, kterou jsi rozséval všude po mém těle. Kdo pak si je asi vzal? Čas s emocemi sešli na zcestí osudu, aby mi dali na vybranou- Ano nebo ne? Vyber si, zvažuj volbu, však já se pořád nerozhodla! Klopím oči, snad zaženou slzy pozitivní myšlenky. Prd, pozitivum, to ti jen připomene, načež tak myslíš a tobě se možná podaří nezhroutit.
Navštěvuji místa, pro tentokráte ozbrojena hrstkou papírových kapesníků. Pozitivní myšlení, soustřeď se. Hele kytka. Hleď pták... Dojdu k dubu, sedí pod ním stařena. Strařena sedí oči bíle, v kapse deník z hadí kůže. Nabídku sednout si na orosenou trávu rychle přijímám se staženým hrdlem. Já jí znám!
"Povím ti, mé dítě, " nakyslou vodou, potře mi čelo do tvaru posvěceného kříže. Okolo ní se vzduch scvrkává do malé kouličky smaradutých výparů a já kryji si decentně ústa. "jak skončil ten pták. Ztratil svou družku, jal se jí hledat. Však jeho cestu, skřížil mu sokol, a ze zrady své milé smrt se posilnila. Na světě není dobro, jen hodné zlo..." "Když tedy hledám, klid, nenajdu?" odfrkne si, až jí rty zbělají, pak černé zas jsou. Utrhne stéblo trávy, začne ho přežvykova. Vypadá při tom, věru groteskně, jen mě to taky vtipné nepřijde. Pohrdá mnou! A šeptá: "Malý motýl žil, vánku on se bál. Že mu setře pyl, kdyby zafoukal. Pak se potkal s můrou a té se zalíbil, protože byla tak silná měla mu chránit pyl. A tak tedy vidíš: není lásky bez důvodu, stejně tak jako zrada patří k lásce a sokol k nebi..."