Na konci tunelu...

15. května 2013 v 18:20 | Karen |  ◘Divý psi mé duše◘
Kdysi viděla světlo, napřaženou ruku k pomoci, kdysi věřila že vyjde živá! Kdysi měla barevný rohlík místo úst a hvězdičky na místech nad nosíkem připomínající banán. Kdysi byla odevzdaná svým zásadám, věřila, že vše se jednou k dobrému obrátí, či radostné chvíle budou trvat věčně. Dřív zdravila každou dívku či chlapce, kterého znala, protože je to tak slušné. Hlavičkou, jako na mléčné dráze jezdily výpočty úkolů, starůstky jako malé prstence planetek v duchoprázdnu zvané bezstarostnost.
Jednoho dne, přišel k dívence had-kůži obtaženou odleskami snad všemi odstíny fialové a zelené. Jazýček nezbedný roztomile vyplažený i rozklátý konec připadal jí nespočetně fascinující. "Ahoj.." zámavá trochu stydlivě. Nečekal na pozvání, prostě se jí jen omotal okolo ruk, aniž by měl obavy s přiškrcení tepny. Ona se trochu zachvěla pod tíhou plaza, ale nedovolila si nic namítnout, dokonce se pousmála směrem k zvířeti.
Sedíce na křesle s překříženýma nohama, přejíždí rukou po sametové kůžičce. Očka upřené do prázdna, had se v nich odráží a přitom přede: "Sssssssvětlo, není náš přítel, ukryj me se společně do temnoty, jinak zemřu!" "Dobrá, příteli můj,já ráda tě mám a ztratit tě bych nepřežila, pokud temnota svědčí tobě, bude svědčit i mě."
Věřila hadovi, ztratila samu sebe. Zásady se rozpouštějí v jedovaté tekutine rozpolcené duše, čemuž vévodí hbitý jazýček. Místo bílé mléčné dráhy, jezdí na tříkolce v černé hmotě démoni pochyb. A pak jí kousnul,z ničeho nic, když chtěla prozkoumat ono proklaté stočené žužu. Čekala hada na konci tunelu, ruku matky, otce. A když došla, místo pomoci zaplavila jí špína ze zrady a milióny svlíčených kůží.

Věřila hadovi..
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama