Červenec 2013

Wolfboy

16. července 2013 v 18:49 | Karen |  ♂Pisálek♂
"Měl by sis to rozmyslet." Položí mu ruku na zaťaté pěsti složené v klíně. "Není co. Není čas. Je pozdě, Call." "Nikdy nebylo pozdě." Její hlas už není tak roztřesený jako před tím, za to s ním lomcuje poněkud zvláštní forma potlačeného vzteku. "Smiř se s tím! Je pozdě. Vždycky bylo." "Ještě jí můžeme zachránit!" "Ty mě vůbec neposloucháš! Call, ona už se nevrátí!" "Nevěřím ti…" klesne pomalu na židli za sebou. "Nevěřím, že by se tak rychle vzdala." "Nebylo to o tom, jestli se vzdá, neměla na výběr. Oni šanci nedávají!" kroutí už jen hlavou, prostě nemůže pochopit, že o ní přišla. "Vydám se za ní. Nepotřebuju tvoje posraný povolení! Jsem svobodná a jestli mě dostanou budu mít stejné vyhlídky jako ona, ale ty jsi moc zaslepený abys zvednul tu svou prdel a podíval se pravdě do očí. Žije, cítím to!" "Smiř se s tím, zabili jí, nevrátila se. Kdyby se jí podařilo nějakým způsobem uniknout smrti a nedala by se znova chytit do spárů- což je nemožné-, nejspíš už by tu byla. Nepřežila, jen ty si pořád tvrdošíjně meleš svou. Pokud se tam vydáš, nepočítej, že vůbec nějakou svobodu budeš mít." Díval se jí do očí, aby jí snad přiměl k rozumu. Ale co zmůže rozum nad lidskou umíněností a odhodláním, potřebě zjistit pravdu, která je tak klíčová. Ne, ještě o to nepřišla, vteřiny sice neúprosně běží- ztrácí je- ale pořád je ještě má. Je pánem svého žití, stejně tak jako času, který jí byl nastolen, pokud ho promrhá, bude se do smrti nenávidět. Zvedá se ze židle, poslední pohled k oknu. Jakoby za těch pár minut, co spolu hovořili, zestárl o několik let. Přicházející skoro dosud neviditelné vrásky, ničí usměvavý obličej stejně jako ona teď zničila jeho zásady- nikdy nechoď za plot, nikdy se nepouštět do války, která je už předem prohraná. Klopí oči před světlem, čekala, že jí zastaví, chytí ji. Proč? Věří. Jistě, jako vždy se upírá k nicotě na nebesích, k lidské duši, která je ve vyhrocených situacích nepředvídatelná. "Překvap mě." Špitne jeho směrem. Pár nejistých kroků ke dveřím, chytá kliku, dovolí si poslední pohled na jeho nahá záda. "Udělej pro mě něco." Trhne sebou, odvrátí se už o otevřených dveří, zastavil ji! Nutil její sklopená víčka pozvednout, aby mohla očka zabloudit k jeho pohaslým studním. Dřív tam plápolal oheň, který tak milovala, ten vyhasl. Je jedním ze zlomených a ty už nic nespasí. Snažila se, opravdu, jenže za nějakou chvíli člověk pochopí, že nějaké věci prostě musí vzdát. Nadobro. " Žiješ pro tuto chvíli. Pro momenty. Nedělej něco, čeho bys pak mohla litovat!" "I kdybych teď vsadila na jednu kartu, i kdybych se řídila city v tomhle okamžení… Prostě jí musím naposled vidět, ať už živou nebo mrtvou. Ať v zajetí nebo na svobodě." "Pořád doufáš, viď?" najednou je u ní, aniž by to zaznamenala. Trhaně se nadechne. "Prosím!" kňučí jako týraná opička. "Dej jí šanci…" drsná ruka setře z její tváře malé kapky, těší ji a přitom připomíná tvrdou realitu. Dovolí si kratičký pohled do jeho očí. Ano, opravdu doufala, že plamen ještě někdy rozdmýchá, že ještě jednou ho uvidí jako malého kluka po boku milujících rodičů, po boku svém. "Zachraň ji…" obrátí najednou, zní to strašně. Ten hlas… plný bezmoci, trhá jí srdce. Miluje ji? Když už zavírá oči, čekající jeho přísliby, závan vzduchu se prodere místností- otevřené dveře! "Bosque?!" slyší jeho hlas, ale není schopna se hnout z místa, není schopna čelit okamžiku.

○Vyznání pruhovaného zvířete○

14. července 2013 v 15:00 | Karen |  ◘Divý psi mé duše◘
Volné pokračování vyznání kultu nevinných slovních obratů- Vyznání růží

Pro tebe, má milá Lady (už ani nevím, jak jsem k tomu přišla) od tvého genlemana

Lidé s oblibou říkají, že láska je to, za co stojí zemřít. Pokud bych se měla podle této věty řídit, nejspíš bych žila milióny let, nebo umřela na neštovice. Kdybych měla však tu smělost, předělat znamý výrok, zněl by asi takto: S oblibou tvrdím, že přátelství je to, za co stojí zemřít. Zemřela bych tedy za Sněhurku, bydlící s jedním trpaslíkem a dvěma obry, v bílém paneláku, dva metry ode mě.
Tu bledou dívku s tmavými dlouhými vlasy (sorry, Disneyovská Sněhurko, odteď si je necháš narůst), která se od mého ranného děctví zapojuje aktivně do mého osudu, bych chtěla připomenout jako nejen mou kamarádku, ale i sestru, společnici, vrbu (promiň, za to označení, vím, že to slovo jsi používala několikrát- vždycky se ti zlověstně zablesklo v očích- když jsi si psala s muži, které se mi už teď protiví), podporu a za smysl mého společenského života (kdybys tu nebyla, moje pruhy na hřbetě, už by ztratili barvu). Faktem ovšem je, že nás k závidění hodný vztah, plný tolerance a důvěry (ano, je to opravdu jako bychom byly manželé), byl také plný karambolů a to hlavně v době "Terez a nejmenované osoby" (jen ty znáš její jméno ;)). Byli to krátké hádky, které vždycky vyústili v dlouhé hodiny nepokojů. Já měla srdce jako na trnech a říkala jsem si, že už teď asi vím, jak se cítíil Ježíš. Ale po všech ztrastech jsme překonaly i tu naši největší krizi a začali se znovu smát. Po každém usmíření se náš vztah prohruboval a já si říkala, že pokud bys byla klukem jsem na místě tvá. Od té doby se hádky v mém slovníku přeškrtli a nahradil je pojem: výměna názorů. Od té doby jsem si byla na jedno sto procent jistá, že je vlastně jedno, kolikrát se pohádáme nebo neschodneme, ale to kolikrát se usmíříme. Ale, dost depresivních témat, Jen jsem tím chtěla říct, že krizi v manželství jsou jen lehkým čajíčkem oproti hádce dvou sester. Vážím si tvých názorů a nikdy bych si byla nemyslela, že jsou hloupé nebo dětisnké a nikdy nebudu. Vždycky jsi byla chytrá a dospělejší, než všichni ostatní i když se to možná na první pohled nezdálo. Hlavně když po náměstí za "neidentických zvuků" prošli dvě dívky s klučičím jménem na rtech: "Patch" (Ano, je to nezapomenutelné- stejně tak jako další, námi danné přezdívky- Např. Po hřišti chodí Willi Fog, či naše oblíbená mužská pětice vlastně šestice- je toho za náš život opravdu hodně).
Ano, mám kamarádku, které smím říkat sestro. Mám sestru, které svěřím svůj život. Mám život, který řídíš ty! Mám tebe jako záruku dlouhověkosti. Mám dlouhověkost, protože máme společný život. Mám společný život se zastánkyní The Beatles, ke které mám vybudovanou pevnost citů. Mám pevnost citů, kteréch bych svěřila jen jednomu člověku. Ten jeden člověk je má jediná zebra v ohradě plné buvolů.
Ohraná věta, ale pravdivá, jako to, že jsi si namočila želatinové rybičky do jogurtu a jako to, že mám na parapetu věčný plamen v zelené svíčce (dobře už strašně smrděl a já ho byla nucena vyhodit, ale měla jsem ho): Mé pocity nejdou tak dobře vyjádřit slovy, a když teď zním jako neonka, kdyby byli hmatatelné, vykouzlila bych ti z nich klobouček a palác z odtučněných koblih a čokoládových bonbónků. Také bych založila organizaci pro "T" lidi a pomstila se té dívce, kterou jsi tak hezky vylepšila v malování a nechala ji mi na ploše ;)) (stále tam je ;)) Dále bych udělala film o tvých oblíbených tématech a sestavila opravdového Gideona nebo by stačil "M"? Také bych tě zbavila ošklivé konstrukce v tvém pokoji od Santa Clause a ryby (nebo jakže jim to vlastně říkáš). Zkráceně udělala bych pro tebe všechno a udělám to, co je v mích silách.
Bez tebe bych teď už nejspíš měnila školu, ale dala jsi mi naději, kterou mi nikdo jiný nemohl dát. Bojovala jsi za mě a byla jsi můj nejlepší voják, kterého jsem mohla mít. Dále jsi mi vždy bezmezně věřila a byla na mé straně za každých okolností. Byla jsi schopna zahodit všechno jen pro mě, jen pro jednu ubožačku z protějšího vchodu. Byla, jsi a doufám, že i nadále budeš mou skrytou zbraní a nevyhasíjící oporou. Dále budeme stále rozšiřovat naší tajnou řeč o další slova, kterým rozumíme jen my. Snad si i budeme nadále dělat ze světa a lidí "dobrý den".
Nikdy nezapomenu na větu, kterou jsi mi řekla nedávno: "zůstaň stejná!" a tak já slavnostně přísahám, že se nezměním, ani kdyby mě k tomu všichni nutili. Prorože zůstávám věrná, jako jeden z trpaslíků své Sněhurce.
Děkuji ti, za všechno, co jsi kdy pro mě udělala, děkuji, že když mě zasáhl vítr drželas mě a pustila teprve tehdy, když vysvitlo slunce. Viděli jsme se navzájem smát, brečet,krvácet, vztekat se. Nikdy nezpomenu na tvé "fňukání" (i když možná říkám pravý opak: miluju ho a zároveň mě činí nešťastnou, protože když jsi nešťastná ty jsem i já.) Proto miluji když se začneš smát. Vlastně tě celou miluju a svět mi nemohl nadělit nic lepšího než když jsme se poprvé spolu točili na kolotoči a tak jsme se poznali. Ten kolotoč už nestojí, ale v mém srdci se točí dál.
A teď něco z faktů:
  1. Naše poslední výměna názorů byla: 15.9.2012 (trvala ani né jeden den)
  2. Poznali jsme se když mi byli 4 roky a tobě 5 let
  3. Chodili jsme do společné školky. Já do Berušek a ty do Bublinek
  4. Naše nejdelší doba, kdy jsme se neviděli byli tři měsíce. (Tak dlouho jsi byla v Košumberku)
  5. Naše nejdelší hádka trvala- ehm, teď se přiznám, že si nejsem jistá- týden?
  6. Naposledy jsme se viděli včera (13.7. 2013)
  7. Obě milujeme zimu a máme po sobě jdoucí znamení. (Vodnář a ryba (já))
  8. Máme spolu tři vytisknuté fotky a pak jeden celý "fotkový" film.
  9. Známe se přesně 10 let
  10. Náš vztah nám závidí přes 10 miliónů teenagerů
Není toho zdaleka tolik, kolik si o tobě myslím a tolik, kolik bys zasluhovala říct.Promiň, ale nějak si myslím, že mé tlachání dokážeš ocenit i tak.
Miluju tě jako sestra setru a nikdo a nic mě od tebe neodělí.
Promiň, ale tenhle se mi líbí prostě nejvíc ;))
Tak a teď jsem vám úzce představila moji zebru. ;))
Always and forever with you

Vzdor

11. července 2013 v 21:36 | Karen |  ♂Pisálek♂
Nechala si trhat maso. Nevnímala ohlušující bolest, ani krvelačné zvuky roubníků. Utěšovala jí totiž skutečnost, že jednoho dne bude ještě silnější, mocnější a co ona ví možná i neporazitelná. Kdo nakonec ustanovil řád vyšší moci, když každý ví, že on sám je svého štěstí strůjce a přitom musí jenom hleďet vpřed, začít věřit svým ideálům, či mít nadhled nad prostou pravdou. Zaškubala paží, aby svaly mohli odhodit dalšího nájezdníka. Nevěděla jak se vede jejímu společníkovi, ale s prostou jistotou si mohla dovolit tvrdit, že je po něm, nebo při nejlepším na konci svých fyzických i psychických sil. Ten proklatý špinavý zrádce, byl už nabažený onou bizardní podívanou, však nedal pokyn stáhnutí ozbrojených sil zpátky do pekel. Byl jeden z nich, to věděla, jenže jak to roztroubit do světa, když město se změnilo její pomocí na impérium, které odpochodovalo do západního Irska? Posměváček generálem se na chvíli stal a jak to dopadlo. Je na mizině se svými silami a čeká, až najde svoji skrytou rezervu, na kterou se už nesčekrát obrátila. Další kus masa odlítl do hrdla řezníka. Lopatka, že by? "Bosque? Harrisone?" zavřískala. V odpověď jí bylo vytí roubníků.

"Jsem si jist, že jsou oba mrtví, pane generále."
"Výborně, Bosque! Opět jste se vyznamenal. Ale jedna věc mi pořád vrtá hlavou: Kde jste je vzal?"
"Říkal bych tomu obchodní tajemství a mé skvělé diplomatické schopnosti." mrkl na hodinky. Ještě hodina. Hodina a bude svým vlastním pánem.
"Pojďme, pane, rád bych vám něco ukázal..."

"Zbabělče" zavřískala, když se oba muži odvrátili od mrtvoli jejího kolegy. Neslyšel jí, věděl, že ona vydrží déle, ne však napořád. Jakoby podívaná na to, jak v zubech je odtáhnut její přítel, jak mýtinu prořezává ďábelský smích, jak krev stéká do úst roubníků a jejich nenasytnost stoupá, jí utvrdila. Pozvedla zkrvavěné paže. "Edelas morte equiresa...Edelas morte equiresa..." stáhla hlavu mezi ramena. Boj začíná. Utvořili okolo ní uzavřený kruh, věděli, že se hodlá bránit. Nesmí povolit, nesmí ustoupit. Teď, nebo nikdy. "Edelas morte equiresa. Edelas morte equiresa." kruh se semknul, dopadali na ní krvavé sliny. Jedna končetina se vyhrabala z hlíny. Postav se! "Ne, zabijte jí!" hlas uvnitř hlavy jí sílil. Má-li jim dovolit ji zabít, tak se vší parádou, budou litovat, že se proti ní postavili. Druhá noha se vzepřela nad tíhou bolesti. Připravili pro ní rovnocený boj. "Edelas morte equiresa!" "Útok!" dal povel, tak tedy začneme. Ruce měla vzpřažené dopředu, když se jeden z roubníků vydal vpřed, věděla, že druhý jí dýchá za záda- chystal se útočit ze zálohy. Jeden špatný pohyb a skončí jako Harissone.
Poručila svým zkrvavěným nohou aby povolili kolena a dovolili jí přidřepnout. "Teď!" roubník zepředu vycenil zuby, jen nic neudělal, čekal na parťáka zezadu. Ingrid se přehoupla klopýtavým překotem dozadu, tím získala čas, aby zbraň vytáhla z pochvy. Zrůda se krčila ani ne metr za ní. Parchanti. Aniž by se otočila zpátky, střelila do hrudi svého čelního nepřítele, zakvíkal, ale nesvalil se. Sakra. Máchla rukou dozadu, aby si kryla záda, před druhým ůtočníkem, který využil příležitosti a zakousl se do nabízené ruky. Sykla. Udělal si chybu. Hlavní zbraně ho připravila o stabilitu a pak střelila mezi oči. To zabralo. Zbývající roubovač se krčil před ní, z rány se mu řinula krev, ale vypadal ještě udhodlaněji, když viděl k zemi padajícího druha.
Hleděla na západ slunce, ale byla připravena. Vstřebala únavu z předešlého boje a dala mu nabídku života. Sklonila se před ním do malé poklony- "Neposlouchej svého pána!" v tom chlupáč vyrazil bez ohledu na její velkorysou nabídnu- věděla, že se stejným cílem. Neměl šanci, proti rychlosti kulky, která se s přesností zaryla do rozechvělého těla. "Edelas morte equiresa!" Je čas...
Možná neuvažovala přímo racionálně či logicky, ale úspěch zakládaný na říkačce: "risk je zisk" věřila a podřídila svému činu. Rozeběhla se proti stěně rozzuřených hlav přímo na vytasené špičáky. "Aúúú!" sborová odpoveď se linula po planině, Ingrid to však nespomalilo. Stiskla spoušť. pár jich zasáhla, jenže se hrdijně drželi na nohou. "Sakra!"
Kdyby zabila ty z boku, mohla porjít-ale takhle- neuspěje! Dva metry, jeden, půl metru... Odrazila se od země a pokusila se opakovaně vystřelit, výsledek byl stejný. "Kurva!" dopadla lehce, jenom ne na správné místo. Bolest se dostavila se zpožděním. Prohrála? Krev byla důkazem hrůzné skutečnosti. Ne... Ticho bylo nervy drásající, ale jediné co jí drželo při vědomí. Jsou tady... Ne, ještě není konec. Ještě ne!

...Vzdorovala...

Oh, Fuck I´m innocence like Adolf!

9. července 2013 v 13:45 | Karen |  ◘Divý psi mé duše◘
  • Přejít přes hroby
  • Udusit polštářem něhy
  • říznout sladkými slůvky
  • odejít na věčnost do nebe
  • Opepřit štěstí
  • Zničit ideály
  • Zasít anarchii
  • Zlomit sliby
A nakonec pohodit to co z tebe zbylo.

Viděls jak padám na kolena, nezachytil si mne, jen si se smál....

  • Falešnou důvěru oplakat
  • Lži na srdce klást
  • Pomalu se v srdci šťourat
  • Mysl nechat v samotném světě bloudit
  • Otestovat trvanlivost žilek
  • Plavat v černotě
  • Utopit naději
A nakonec zatáhnout do pekel.

Natáhla jsem ruku směrem k tvé, opět si se jen usmál. Něco si vylovil z kapsy. Revolver. Mám si tedy vybrat. Dá mi, jako milostivý pán, možnost volby. Jdi do hajzlu. Prsty drtím zem-je to přece jednoduché! Pustit se....

A padám jako novinoví list dolů
okolo mého těla skupí se řada molů.
Díváš se a brečíš štěstím
jsi teď bohem i soudcem mím.

Umírám a není to tak strašné, jako samá představa bolesti. je to vlastně docela pohodlné, jen ležet a vznášet se ve vzduchuprázdnu. Být jen obláček dýmu, nad všemi těmi hlavami a bezstarostně si plyvnout na každého koho chcete, aniž byste za to byli bohem potrestáni. Tak tedy jen: Ne pas avoir peur de mourir en paix