Wolfboy

16. července 2013 v 18:49 | Karen |  ♂Pisálek♂
"Měl by sis to rozmyslet." Položí mu ruku na zaťaté pěsti složené v klíně. "Není co. Není čas. Je pozdě, Call." "Nikdy nebylo pozdě." Její hlas už není tak roztřesený jako před tím, za to s ním lomcuje poněkud zvláštní forma potlačeného vzteku. "Smiř se s tím! Je pozdě. Vždycky bylo." "Ještě jí můžeme zachránit!" "Ty mě vůbec neposloucháš! Call, ona už se nevrátí!" "Nevěřím ti…" klesne pomalu na židli za sebou. "Nevěřím, že by se tak rychle vzdala." "Nebylo to o tom, jestli se vzdá, neměla na výběr. Oni šanci nedávají!" kroutí už jen hlavou, prostě nemůže pochopit, že o ní přišla. "Vydám se za ní. Nepotřebuju tvoje posraný povolení! Jsem svobodná a jestli mě dostanou budu mít stejné vyhlídky jako ona, ale ty jsi moc zaslepený abys zvednul tu svou prdel a podíval se pravdě do očí. Žije, cítím to!" "Smiř se s tím, zabili jí, nevrátila se. Kdyby se jí podařilo nějakým způsobem uniknout smrti a nedala by se znova chytit do spárů- což je nemožné-, nejspíš už by tu byla. Nepřežila, jen ty si pořád tvrdošíjně meleš svou. Pokud se tam vydáš, nepočítej, že vůbec nějakou svobodu budeš mít." Díval se jí do očí, aby jí snad přiměl k rozumu. Ale co zmůže rozum nad lidskou umíněností a odhodláním, potřebě zjistit pravdu, která je tak klíčová. Ne, ještě o to nepřišla, vteřiny sice neúprosně běží- ztrácí je- ale pořád je ještě má. Je pánem svého žití, stejně tak jako času, který jí byl nastolen, pokud ho promrhá, bude se do smrti nenávidět. Zvedá se ze židle, poslední pohled k oknu. Jakoby za těch pár minut, co spolu hovořili, zestárl o několik let. Přicházející skoro dosud neviditelné vrásky, ničí usměvavý obličej stejně jako ona teď zničila jeho zásady- nikdy nechoď za plot, nikdy se nepouštět do války, která je už předem prohraná. Klopí oči před světlem, čekala, že jí zastaví, chytí ji. Proč? Věří. Jistě, jako vždy se upírá k nicotě na nebesích, k lidské duši, která je ve vyhrocených situacích nepředvídatelná. "Překvap mě." Špitne jeho směrem. Pár nejistých kroků ke dveřím, chytá kliku, dovolí si poslední pohled na jeho nahá záda. "Udělej pro mě něco." Trhne sebou, odvrátí se už o otevřených dveří, zastavil ji! Nutil její sklopená víčka pozvednout, aby mohla očka zabloudit k jeho pohaslým studním. Dřív tam plápolal oheň, který tak milovala, ten vyhasl. Je jedním ze zlomených a ty už nic nespasí. Snažila se, opravdu, jenže za nějakou chvíli člověk pochopí, že nějaké věci prostě musí vzdát. Nadobro. " Žiješ pro tuto chvíli. Pro momenty. Nedělej něco, čeho bys pak mohla litovat!" "I kdybych teď vsadila na jednu kartu, i kdybych se řídila city v tomhle okamžení… Prostě jí musím naposled vidět, ať už živou nebo mrtvou. Ať v zajetí nebo na svobodě." "Pořád doufáš, viď?" najednou je u ní, aniž by to zaznamenala. Trhaně se nadechne. "Prosím!" kňučí jako týraná opička. "Dej jí šanci…" drsná ruka setře z její tváře malé kapky, těší ji a přitom připomíná tvrdou realitu. Dovolí si kratičký pohled do jeho očí. Ano, opravdu doufala, že plamen ještě někdy rozdmýchá, že ještě jednou ho uvidí jako malého kluka po boku milujících rodičů, po boku svém. "Zachraň ji…" obrátí najednou, zní to strašně. Ten hlas… plný bezmoci, trhá jí srdce. Miluje ji? Když už zavírá oči, čekající jeho přísliby, závan vzduchu se prodere místností- otevřené dveře! "Bosque?!" slyší jeho hlas, ale není schopna se hnout z místa, není schopna čelit okamžiku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Únorová Únorová | Web | 16. července 2013 v 21:09 | Reagovat

Nestačím se divit jaká esa v rukávu přebývají mé malé sestřičce. Je to úžasné, je to s kapkou ironie Reiova ducha, miluju celej tenhle BEZKONKURENČNÍ příběh!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama