Srpen 2013

Já-Bezdomovec

29. srpna 2013 v 15:14 | Karen |  ♂Pisálek♂
Přišel domů velice pozdě, na jeho poměry ve společnosti, až moc pozdě. Hodiny odtikávali pátou hodinu ranní a on se v tichu zdobeného domu na chvilku ztratil. Vykročil bez jakéhokoli cíle k pokojíku svého náctiletého syna, aniž by si uvědomoval důvod jeho kroků. Pomaličku otevírá dveře a dívá se na spící postavu zahalenou pod peřinami až ke krku, bez pohledu na osamělou postel naproti.
Ano, tam jsem spávala já. Tedy v tento moment jsem tam měla spát, jelikož to byl především můj domov s vyhřátým pokojem, kde jsem většinu času mohla trávit sama a nedělit se s ním. Někdo by to nazíval žárlivost na sourozence, já zas předem prohraný boj, či chránění svého vlastního území. Boje o majetek se vedou už dlouhá léta v řadě rodin i podniků, nikdy jsem si však nebyla schopna domyslet, že něco takového budu svádět s drzím frackem mého otčíma. Je už to pár měsícu, kdy se má matka pomátla a do domu si naservírovala ne jednoho muže na zlatém podnose a mě - bez zdravého rozumu- odšoupla stranou, jako nějakou opotřebovanou věc. Ano, možná jsem byla opotřebovaná, okoukaná a špatně sloužící věc, jenže neměla zapomínat, že ta panenka, kterou pohodila do kouta bývala dříve její dcera.
Pamatuji si na každý detail, kdy se to kuře plné sádla, protlouklo železnými mřížemi mého vězení (dobrovolného) a s nepřirozeně vysokým hlasem mi oznámilo: "Moc pěkné to tady nemáš, ale spolu to zvládneme vylepšit."
V tom okamžiku mi plné znění věty nedocházelo zcela. Jen útržky vzdáleného rozhovoru z kuchyně- Já... Nastěhovat.... Chci...-
Ano, to byla ta chvíle, kdy se z hadru v kumbálu probudila divoká šelma. Byla jsem svědkem toho zrození, začínalo opravdu-musíte mi věřit- nevinně, a to uvolením na společnou večeři ve čtyřech. Když kráčela sžeřelými chodbami domu, oči jí zeleně probleskovali, byla připravena připravit kuře o život, nebo aspoň o půdu pod nohama. Připravit ho o její půdu. Nedokážu vytěsnit ten pocit zježených chlupů na hřbetě, slin kapajících směrem k bardě dolů a pach krve. Ten večer panenka odemkla svoje mříže pomocí pilníku na nehty a s hadrem v ruce vyšla do boje.
Počítám na prstech:
jeden rok, dva, tři, čtyři, pět- bojovat budu na vlastní pěst. Šest, sedm, osm, devět let- kuře navrátit do kurníku zpět.
Uvědomila jsem si to až příliš pozdě. Až příliš pozdě, abych tomu byla schopna zabránit. Moje snaha o návrat do teplé náruče matky a hnízdečka lásky, zaručila nenávratnou vstupenku, která se postaralo o hádky s mou matkou a odcizení od vlastní rodiny. Bojem jsem ztratila zhola všechno, co jsme ještě na začátku měla. Matčinu důvěru, čistý štít u otčína a přátelství s kuřetem. Teď už zbývala poslední věc, na kterou jsem mohla vsadit. Samostatné útočiště a zázemí.
Ležím se založenýma rukama a čekám. Každý den,touhle dobou se můj nevítaný host vrací z- jak on tomu jen říká?- cesta za dobrodružstvím? Jak ubohé, už dávno jsem věděla, že tajně chodí za mladšími děvčaty a opilý jim dělá návrhy. Nikdy jsem však tuhle zbraň nedokázala dobře použít. Buďto mi nikdo nevěřil, nebo jsme se dočkala jen vyměněných ustaraných pohledů a napomenutí ze strany jeho otce. Dnešní noc přišel neobvykle brzy. Zavřela jsem oči a otočila se na pravý bok, směrem ke zdi, aby neviděl jak nepravidelně oddechuju. Z jeho tichých a opatrných kroků, jsem poznala, že toho dnes moc nevypil, což mi do karet zrovna nenáhrávalo. Když už jsem chtěla otevřít oči a převrátit se, ucítila jsme dvě pichlavé očka na mém rameni. Chvíli bylo ticho, až moc dlouho, abych si uvědomila, že něco není v pořádku.
"Co je?" nebyla jsem schopna pohybu. Ale ticho, které převládalo ovládlo mou zvědavost. Temná postava stála v nepřirozeně křivé poloze, a sic jsem se snažila sebevíc přivyknout tmě, nedařilo se mi rozluštit jeho výraz.
"Eanne?" zkusila jsem to opoznání mileji, ale i tak jsem se nedočkala reakce.
Začala jsem se škrábat na nohy, obrněná třemi vrstvy strachu- z jeho podivuhodného chování, z toho jestli je to vůbec Eann a z faktu, že se sklání nad mou postelí, čučí do prázdna a nepáchne po kouři z herny, kde popíjí.
Konečně jsem se přiměla postavit proti němu a zamávat mu rukou před obličejem a to byla chyba. Chytil mě bez varování za zápěstí a mrštil mnou na zem. Jelikož jsem nějakým zázrakem svírala jeho košili, podařilo se mi ho stáhnout s sebou. V návalu roky potlačovaného vzteku, jsem udělala další chybu toho večera. Praštila jsem tou největší možnou silou, kterou jsem byla schopna vyvinout do kořenu Eannova nosu. Zlověstně zakřupal a ani ne vteřinu na to se vyřinula krev na sněhobílý koberec. Čekala jsem, že vzápetí budu mít nost v tahu já, ale Eann jen ležel a podivně se smál.
"Tímhle mě neporazíš." zaskřehotal a začal křičet mámino jméno.
Od doby, kdy se můj svět třikřát zhoupl, jsem pochopila záměr kuřete, chtěl mě vyprovokovat a bohužel se mu to povedlo. Pak jsem ztratila všechno, i to poslední- své zázemí. Matka mě označila za neovladatelnou a společně s Eannovím halekáním, že jsem nebezpečná zmije, mě vykopla z domu. Po dnu stráveného pod mostem mě sice vzala zpátky, ale já si připadala, jako cizí, jakože sem nepatřím. Že mi možná bylo lépe samotné, tam venku. Ztratila jsem domov. Sice jsem spala pod střechou, měla co jíst, ale hlásek v mé hlavě mi pořád připomínal to jediné. Tady už nemáš co dělat. Už nemáš domov.

Zastánkyně

6. srpna 2013 v 15:59 | Karen |  ♂Pisálek♂
V záhybech její mysli se shlukly myšlenky volajících po odpovědích. Měla tam zůstat, proč jí touha odejít tak ovládla? Věděla to a nechtěla si to připustit, nebo jen doufala v zázračnou nevědomost? Semkla víčka těsně k sobě, jakoby na otázky nechtěla znát odpověď. Jen teď-prozatím- nechtěla znát pravdu, po které se celou dobu tak pracně pídila. Měl pravdu: "Hledání ztracených lží, Tě zničí!" Všechny detaily do sebe krásně zapadaly a tak jí napověděli, že jde umíněně, ale stále dobře. Jenže teď ta tíha, ty věčná břemena, která kdysi nesli jiní lidé, na ní padla jako neohlašující se déšť. Obkroužila nad svou hlavou neviditelný kruh, věříc, že tím všechny dotíravé hlásky pozabíjí.
"Jděte…"
Tři páry očí se na ní s údivem zadívali.
"Potřebuji si odpočinout," lhala "běžte napřed, dohoním vás."
Mlčky pozorovala pohyby svých průvodců, jak se zrcadlí v dáli. Nesměli jí vidět takhle, ani oni, ani nikdo jiný. Nesměli jí vidět na pochybách. Je jejich vůdkyně, co by vojáci udělali, kdyby jejich jediný generál zaváhal? Kdyby zjistili, že ona sama je smířená s porážkou a nevěří svému cíli tak jako zprvu? Řešení se přímo vznášelo ve vzduchu okolo její rozbolavěné hlavy- zradili by.
Začne pochodovat ve stinném koutu prázdného skladu na obilí, začne znovu hledat
"Můj cíl je zajistit všem stejný přívod informacích-ať už žebračce či královně. Ať už vrahovi nebo knězi."
"Můj cíl je pravda!".
"A za ten cíl ponesu následky." dodala a cítila, jak jí nová energie zpracovává mozek. Jen ona sama tušila, že nebyla tak upřímná a že za pár vteřin bude lhát sama sobě.
"Tady jste. Je vše v pořádku, stalo se něco?" zajímal se jeden z chlapíků vpředu. Jméno si nepamatovala. "Nač mysl zaměstnávat malichernostmi?" řekla tenkrát a trochu toho zalitovala.
"Vše je v naprostém pořádku." kdyby bývala byla v jiné situaci, vrazí si facku, za tak nenutnou lež. Jenže při drastické změně událostí se i ona musí omezit na jistá opatření. Jako třeba zamlžovat svůj duševní stav, který byl pro všechny klíčový. S lehkou hlavou, nezatížené lží, najdeme vždy to dobré ve světě. Opět měl pravdu, jako každý, kdo si vybral stejný osud. Jen ona se bránila vězení a tak byla ochotná se vykoupit za malé lži. Někdy přišli dny, kdy se za to styděla, možná i nenáviděla. Jednou zas ty, které jí v jejím rozhodnutí utvrzovali správným směrem. Tomu mužovi na ní skutečně nezáleželo, záleželo mu na sobě, a proto se taky zeptal.
Zvažovala je zavést na scestí, ale k čemu by to bylo, kdyby jí to přihodilo jen práci navíc? Ano, teď už si to dokázala přiznat. Zřekla se své víry, jen aby ji mohla přinést jiným. Aby došla do cíle. Však…

"Stát!" žádný cíl totiž není.