Září 2013

Mirry - (první část)

22. září 2013 v 14:44 | Karen |  ♂Pisálek♂
Nevím, kdy se zavřeli dvěře a odřízli mě od společenského života. Nevím, proč jsem je neotevřela. Počkat! Vlastně vím! Protože nevím, jak je otevřít.

Vzala mě pomalu za ruku. Nevěděla jsem, proč se pro mě po tom všem ještě vracela a i když jsem pomyslela na zradu, nechala jsem se vést. "Kam jdeme?" tážu se, jednu ruku na krvácející ráně, druhou uzamčenou v její dlani. Neodpověděla, jen se úporně hnala vpřed. Jedny dveře, druhé, třetí, čtvrté-přestávám počítat. Před očima mi začaly tančit žluté, bílé a nafialovělé mžitky. Olíznu si jazykem rty, abych mohla promluvit, ale hlas mi vynechává, podivně skáče, někdy dokonce zasípe jako stará škodovka na odpis. "Pro..ím-zas..av-se!" snažím se rozdýchat těžký vzduch, jenže plíce jsou už pod vodou. Trhne mi zápěstím-zatáčíme. Už jen škobrtám, nesnažím se, přestávám být bdělá, i když se musím soustředit na cestu, zavírám oči. Krok sem, krok tam. Na čem vlastně záleží? Tohle je má poslední cesta a jestli mě chce zabít, stejně jednou umřu a nebude to trvat dlouho. "Hni sebou!" zařve. Proč se tak snaží, musí jí to být přeci jasné! Jenže to už padám obličejem přímo proti zemi, kácím se jako domeček z karet do kterého foukl vítr. Pažemi se mě snaží podpírat, však je příliš slabá na to mě zvednout. A tak mě aspoň táhne. Cítím kamínky otírající se mi o kůži, cítím spáleninu a těžký kov. Netrvá dlouho a moji podivnou společnici opouštějí síly. Snažím se pozvednout víčka, snažím se pohnout, možná jen hloupě věřím, že to dokážu, že mi opravdu pomůže.

Ostré světlo mi tančí po kůži a vůně dezinfekce mi plní mozek.
Proč jí prostě nezabiješ?
Je na tom bledě, do rána nepřežije.
Stála ti ta snaha vůbec za to? Žádné informace už ti stejně nepodá. Dloubal jsem do ní půl hodiny vidličkou a ani se nehnula.
Vidličkou jí nepřinutíš, věř mi, nech to na mne.
Hlasy, slova i slabiky se ponořili do jedné velké slátaniny hučícího větru. Ale otázka zůstávala stejná: proč mě zachránila?

"Jak dlouho tu jsem?"
"Pár týdnů, držíš se dobře."
Dívám se na ní s vytřeštěnýma očima, pokud tu opravdu jsem týden, proč nemám na hlavě drátky snímající myšlenkové pochody a v žilách mi nekoluje sérum pravdy? Jedině, že bych tu týden nebyla, nebo o mě ostatní neví. Všimne si, jak se na ni dívám a hned na to ke mě strká tác s jídlem.
"Na, potřebuješ to."
"Co v tom je? Jed? Séra, nebo jiné vaše serepetičky?" ohradím se skepticky
" Kdybych to chtěla udělat, už dávnou ti to vpravuji nitrožilně," uchechtla se "aspoň bych s tebou neměla takovou práci. Málem jsme ti dávali kytičku na hrobeček." dodá ještě cynicky.
"A proč tedy nedáváš? Měla bys mít z toho upřímnou radost. Upřímnou radost mě vidět mrtvou."
Zvedla se, nechala tác na stolku po pravém rohu palandy. A ještě než zavře dveře ohlédne se.
"Protože ti věřím."

Za svůj pobyt, ke mě nikdo jiný nechodil než ona, vždy na dvě minuty-jen na dvě, vždy přesně. Každý den mi říkala ostatně to samé-jaké je počasí, kolikátého je a vkolik hodin zítra přijde. Ten rozvrh jsem se už naučila: Pondělí a čtvrtek přicházela ve čtyři. Úterý, středa v půl druhé a pátky odbila už v jedenáct čtyřicet. O víkendech za mnou nechodila. Nikdy mi neřekla, co se mnou zamýšlí, ani důvod, proč mi nepřestala věřit. Jindy živá, upovídaná Mirry se teď stala strojem na baterky.
Bylo 12. října, osm hodin. Ten den se rozhodla Mirry porušit svůj oblikátní časový rozvrh a přišla do pokoje. Já se opírala o horu polštářů lokty a koukala se z okna.
"Gratuluji, dnes přišli výsledky, jsi mimo ohrožení života." nemohla jsem si nepovšimnout jejího staženého obličeje.
"Jsem tu už přes měsíc, očekávám, že jsi mne už dala za ten čas do kupy. Sama." řeknu pomalu. Znám jí už dlouho a i když se teď změnila k nepoznání stále doufám, že v skrytu duše mě zachránila právě ta Mirry, kterou jsem milovala.
Žádná reakce na její straně se nedostavila, měla se k odchodu.
"Počkej! Nepřišla jsi sem, jen proto, abys mi řekla tohle," ukážu rukou k černým deskám, které tak usilovně svírala,"co se dějě? Vážím si tvé péče, ale také nejsme uplný idiot. Je mi jasné, že jsem tu tajně a ty mě tu přechováváš-protože..." tak sakra proč? "Protože..." věta pořád visela ve vzduchu, já nevědíc, jak jí dokončit. Ona jen civěla na kostky v podlaze.
"Přijdeš o nohu, neuzdravím tě, žádné výskedky nepřišli, je konec. Ale pořád máš naději."
"Tomuhle ty říkáš naděje? Mrzačka bez nohy se má vyplížit z nemocnice plné tvých lidí a nenechat se přitom zabít? Hmm, dobrý plán."
"Mohla bych uvědomit centrálu, mohla bych ti pomoct."
"Kurva! Řekni mi už konečně proč mě nenecháš chcípnout?" hlas mi přeskakoval vztekem a na rukou mi naskákaly červené fleky. "Proč se se mnou sereš, když víš, že už tam dole jsem byla prakticky mrtvá? Vím, jak na tom jsem, cítím, že každý sebemenší záškub paže mě zničí."
"Vždycky je naděje" směje se a zamyká dveře.

V tu chvíli jsem si nebyla jistá už vůbec ničím.

Jesle

14. září 2013 v 20:49 | Karen |  ♂Pisálek♂
Seděla na nepohodlném křesle a poslušně se jí dívala do očí. Jak moc dokáže být sobecká? Jak moc dokáže lhát pro dobro sebe samé? A je to vlastně dobře? Jenže pokud nedokáže říct pravdu jí, tak komu jinému? Komu jinému když ona vlastnila celé její srdce? Potřásla znepokojivě hlavou. Samozřejmě. Byla jediná, kdo mohl zajistit, že bude šťastná. Jenže tohle je její boj. Může si naverbovat strážníků kolik chce, ale na poslední bitvu půjde vždycky sama. Nemůžu do toho zatahovat ostatní, nemůže chtít, aby šli na smrt. Zamrkala.
"Možná nemusíš vyhrát sama." ten poznatek jí vyvedl nepatrně z rovnováhy.
"Ne, je to má povinnost." nedala na sobě nic znát, ale moc dobře věděla, že to poznala. Naklonila se blíž ke křečovitě staženému obličeji a jala se slova dřív, než jí stačila zastavit.
"Byli jsme tu vždycky pro tebe, tak si dávej pozor, abychom neodešli."
"To já přece vím, vážím si toho."
"Tak proč se pořád tak bráníš?"
"Nechci zatahovat do svých problémů někoho jiného. Snad se ani o problémech hovořit nedá. Jen to všichni moc zveličujete."
"To ti zase někdo řekl?"
"Ach, nemůžu mít svůj vlastní názor?" prskla podrážděná faktem, že ostatní neberou její názory vážně.
"Máš jich spoustu, proto se ptám." mluvila klidně a vyrovnaně, což jí na náladě moc nepřidalo. Zaklonila hlavu, aby se na chvíli vyhnula jejímu zkoumavému pohledu.
"Nechte mě už, sakra všichni být!"
"To nemůžu dopustit, víš jaké by to mělo následky, jsi jak časovaná bomba, potřebujeme tě mít pod kontrolou."
"My, nebo spíš ty?"
"Sejde na tom?" krve by se v ní nedořezal, sevřela pevněji obě opěrátka polstrované židle, skelný pohled a kamenná přetvářka klidu se pomalu začala loupat. Ještě ne.
"Záleží na tom, jak mě hodláš zajistit." pokud chce hrát hru jen pro dva má to mít. Nehodlala jí to nijak usnadňovat, tak tedy měla všechny smysly v pohotovosti. Jedno zaváhání, jeden špatný pohled, zakoktání-je konec.
"Možná bych se teď měla ptát já. Možná bych taky měla právo k tomu něco říct?" je na tahu.
"Ach, jistě že." že by zaváhala, blesklo jí v očích.
"Co je ta moje nemoc?"
"Jsi závislá, ale to jsme snad už probírali. Neměla bychom o tom mluvit sami bez přítomnosti tvého rodinného příslušníka."
"Myslíš, že by jeho přítomnost něco změnila, nebo se jen vyhýbáš odpovědi?" naklonila hlavu mírně na stranu, jako to dělávala pokaždé, kdy se snažila přečíst nepatrný záchvěv, čehokoli nekalého, záblesk slabosti.
"Ano, změnila."
"Tak ho tedy přiveď, no tak, přizvi ho!"
"Nemyslím, že je to dobrý nápad, zničí tě to."
"Mám právo ještě vidět své rodiče. Aspoň mi rozvaž ruce, no tak, chci je obejmout."
Beze slova vstala, jala se rozepínání řemínku držící její ruce u opěrek toho proklatého křesla.
"Budiš." klepání podpatků na kovové podlaze se vzdalovalo. Nečekala, až se vrátí s perfektně nacvičeným divadlem, že matka ani otec se nedostali pro pracovní povinnosti, či že jí vůbec nechtějí vidět. Uvolněnými předními mi končetinami začala pracovat na rozvazování provázku u kotníků. Svině.
"Hodlám vás upozornit, že je ve velmi vážném stavu, nedovolují se doteky, osobní vyjadřování ani přímý pohled..."
Cože? Ne, to nemůže být pravda, přece by je nepřivedla. Ne sem, ne za této situace. Nikdy sem přece nikoho nepustila, proč zrovna teď? Ach, jistě, chce vyhrát. chce mě znervóznit. O něco zuřivěji začala trhat provazem u nohou. Povol, doprdele, povol!
"Až vstoupíte dovnitř, chovejte se jakoby nic, žádné vyptávání na to jak se jí daří, ani na to jestli se jí tady líbí. Nic jí neslibujte a hlavně jí nedovolte, aby vás přesvědčovala dokonce, aby se na něco ptala."
Poslední záškub.
"Vítejte v pekle, slečno Daryerová"