Jesle

14. září 2013 v 20:49 | Karen |  ♂Pisálek♂
Seděla na nepohodlném křesle a poslušně se jí dívala do očí. Jak moc dokáže být sobecká? Jak moc dokáže lhát pro dobro sebe samé? A je to vlastně dobře? Jenže pokud nedokáže říct pravdu jí, tak komu jinému? Komu jinému když ona vlastnila celé její srdce? Potřásla znepokojivě hlavou. Samozřejmě. Byla jediná, kdo mohl zajistit, že bude šťastná. Jenže tohle je její boj. Může si naverbovat strážníků kolik chce, ale na poslední bitvu půjde vždycky sama. Nemůžu do toho zatahovat ostatní, nemůže chtít, aby šli na smrt. Zamrkala.
"Možná nemusíš vyhrát sama." ten poznatek jí vyvedl nepatrně z rovnováhy.
"Ne, je to má povinnost." nedala na sobě nic znát, ale moc dobře věděla, že to poznala. Naklonila se blíž ke křečovitě staženému obličeji a jala se slova dřív, než jí stačila zastavit.
"Byli jsme tu vždycky pro tebe, tak si dávej pozor, abychom neodešli."
"To já přece vím, vážím si toho."
"Tak proč se pořád tak bráníš?"
"Nechci zatahovat do svých problémů někoho jiného. Snad se ani o problémech hovořit nedá. Jen to všichni moc zveličujete."
"To ti zase někdo řekl?"
"Ach, nemůžu mít svůj vlastní názor?" prskla podrážděná faktem, že ostatní neberou její názory vážně.
"Máš jich spoustu, proto se ptám." mluvila klidně a vyrovnaně, což jí na náladě moc nepřidalo. Zaklonila hlavu, aby se na chvíli vyhnula jejímu zkoumavému pohledu.
"Nechte mě už, sakra všichni být!"
"To nemůžu dopustit, víš jaké by to mělo následky, jsi jak časovaná bomba, potřebujeme tě mít pod kontrolou."
"My, nebo spíš ty?"
"Sejde na tom?" krve by se v ní nedořezal, sevřela pevněji obě opěrátka polstrované židle, skelný pohled a kamenná přetvářka klidu se pomalu začala loupat. Ještě ne.
"Záleží na tom, jak mě hodláš zajistit." pokud chce hrát hru jen pro dva má to mít. Nehodlala jí to nijak usnadňovat, tak tedy měla všechny smysly v pohotovosti. Jedno zaváhání, jeden špatný pohled, zakoktání-je konec.
"Možná bych se teď měla ptát já. Možná bych taky měla právo k tomu něco říct?" je na tahu.
"Ach, jistě že." že by zaváhala, blesklo jí v očích.
"Co je ta moje nemoc?"
"Jsi závislá, ale to jsme snad už probírali. Neměla bychom o tom mluvit sami bez přítomnosti tvého rodinného příslušníka."
"Myslíš, že by jeho přítomnost něco změnila, nebo se jen vyhýbáš odpovědi?" naklonila hlavu mírně na stranu, jako to dělávala pokaždé, kdy se snažila přečíst nepatrný záchvěv, čehokoli nekalého, záblesk slabosti.
"Ano, změnila."
"Tak ho tedy přiveď, no tak, přizvi ho!"
"Nemyslím, že je to dobrý nápad, zničí tě to."
"Mám právo ještě vidět své rodiče. Aspoň mi rozvaž ruce, no tak, chci je obejmout."
Beze slova vstala, jala se rozepínání řemínku držící její ruce u opěrek toho proklatého křesla.
"Budiš." klepání podpatků na kovové podlaze se vzdalovalo. Nečekala, až se vrátí s perfektně nacvičeným divadlem, že matka ani otec se nedostali pro pracovní povinnosti, či že jí vůbec nechtějí vidět. Uvolněnými předními mi končetinami začala pracovat na rozvazování provázku u kotníků. Svině.
"Hodlám vás upozornit, že je ve velmi vážném stavu, nedovolují se doteky, osobní vyjadřování ani přímý pohled..."
Cože? Ne, to nemůže být pravda, přece by je nepřivedla. Ne sem, ne za této situace. Nikdy sem přece nikoho nepustila, proč zrovna teď? Ach, jistě, chce vyhrát. chce mě znervóznit. O něco zuřivěji začala trhat provazem u nohou. Povol, doprdele, povol!
"Až vstoupíte dovnitř, chovejte se jakoby nic, žádné vyptávání na to jak se jí daří, ani na to jestli se jí tady líbí. Nic jí neslibujte a hlavně jí nedovolte, aby vás přesvědčovala dokonce, aby se na něco ptala."
Poslední záškub.
"Vítejte v pekle, slečno Daryerová"



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama