Mirry - (první část)

22. září 2013 v 14:44 | Karen |  ♂Pisálek♂
Nevím, kdy se zavřeli dvěře a odřízli mě od společenského života. Nevím, proč jsem je neotevřela. Počkat! Vlastně vím! Protože nevím, jak je otevřít.

Vzala mě pomalu za ruku. Nevěděla jsem, proč se pro mě po tom všem ještě vracela a i když jsem pomyslela na zradu, nechala jsem se vést. "Kam jdeme?" tážu se, jednu ruku na krvácející ráně, druhou uzamčenou v její dlani. Neodpověděla, jen se úporně hnala vpřed. Jedny dveře, druhé, třetí, čtvrté-přestávám počítat. Před očima mi začaly tančit žluté, bílé a nafialovělé mžitky. Olíznu si jazykem rty, abych mohla promluvit, ale hlas mi vynechává, podivně skáče, někdy dokonce zasípe jako stará škodovka na odpis. "Pro..ím-zas..av-se!" snažím se rozdýchat těžký vzduch, jenže plíce jsou už pod vodou. Trhne mi zápěstím-zatáčíme. Už jen škobrtám, nesnažím se, přestávám být bdělá, i když se musím soustředit na cestu, zavírám oči. Krok sem, krok tam. Na čem vlastně záleží? Tohle je má poslední cesta a jestli mě chce zabít, stejně jednou umřu a nebude to trvat dlouho. "Hni sebou!" zařve. Proč se tak snaží, musí jí to být přeci jasné! Jenže to už padám obličejem přímo proti zemi, kácím se jako domeček z karet do kterého foukl vítr. Pažemi se mě snaží podpírat, však je příliš slabá na to mě zvednout. A tak mě aspoň táhne. Cítím kamínky otírající se mi o kůži, cítím spáleninu a těžký kov. Netrvá dlouho a moji podivnou společnici opouštějí síly. Snažím se pozvednout víčka, snažím se pohnout, možná jen hloupě věřím, že to dokážu, že mi opravdu pomůže.

Ostré světlo mi tančí po kůži a vůně dezinfekce mi plní mozek.
Proč jí prostě nezabiješ?
Je na tom bledě, do rána nepřežije.
Stála ti ta snaha vůbec za to? Žádné informace už ti stejně nepodá. Dloubal jsem do ní půl hodiny vidličkou a ani se nehnula.
Vidličkou jí nepřinutíš, věř mi, nech to na mne.
Hlasy, slova i slabiky se ponořili do jedné velké slátaniny hučícího větru. Ale otázka zůstávala stejná: proč mě zachránila?

"Jak dlouho tu jsem?"
"Pár týdnů, držíš se dobře."
Dívám se na ní s vytřeštěnýma očima, pokud tu opravdu jsem týden, proč nemám na hlavě drátky snímající myšlenkové pochody a v žilách mi nekoluje sérum pravdy? Jedině, že bych tu týden nebyla, nebo o mě ostatní neví. Všimne si, jak se na ni dívám a hned na to ke mě strká tác s jídlem.
"Na, potřebuješ to."
"Co v tom je? Jed? Séra, nebo jiné vaše serepetičky?" ohradím se skepticky
" Kdybych to chtěla udělat, už dávnou ti to vpravuji nitrožilně," uchechtla se "aspoň bych s tebou neměla takovou práci. Málem jsme ti dávali kytičku na hrobeček." dodá ještě cynicky.
"A proč tedy nedáváš? Měla bys mít z toho upřímnou radost. Upřímnou radost mě vidět mrtvou."
Zvedla se, nechala tác na stolku po pravém rohu palandy. A ještě než zavře dveře ohlédne se.
"Protože ti věřím."

Za svůj pobyt, ke mě nikdo jiný nechodil než ona, vždy na dvě minuty-jen na dvě, vždy přesně. Každý den mi říkala ostatně to samé-jaké je počasí, kolikátého je a vkolik hodin zítra přijde. Ten rozvrh jsem se už naučila: Pondělí a čtvrtek přicházela ve čtyři. Úterý, středa v půl druhé a pátky odbila už v jedenáct čtyřicet. O víkendech za mnou nechodila. Nikdy mi neřekla, co se mnou zamýšlí, ani důvod, proč mi nepřestala věřit. Jindy živá, upovídaná Mirry se teď stala strojem na baterky.
Bylo 12. října, osm hodin. Ten den se rozhodla Mirry porušit svůj oblikátní časový rozvrh a přišla do pokoje. Já se opírala o horu polštářů lokty a koukala se z okna.
"Gratuluji, dnes přišli výsledky, jsi mimo ohrožení života." nemohla jsem si nepovšimnout jejího staženého obličeje.
"Jsem tu už přes měsíc, očekávám, že jsi mne už dala za ten čas do kupy. Sama." řeknu pomalu. Znám jí už dlouho a i když se teď změnila k nepoznání stále doufám, že v skrytu duše mě zachránila právě ta Mirry, kterou jsem milovala.
Žádná reakce na její straně se nedostavila, měla se k odchodu.
"Počkej! Nepřišla jsi sem, jen proto, abys mi řekla tohle," ukážu rukou k černým deskám, které tak usilovně svírala,"co se dějě? Vážím si tvé péče, ale také nejsme uplný idiot. Je mi jasné, že jsem tu tajně a ty mě tu přechováváš-protože..." tak sakra proč? "Protože..." věta pořád visela ve vzduchu, já nevědíc, jak jí dokončit. Ona jen civěla na kostky v podlaze.
"Přijdeš o nohu, neuzdravím tě, žádné výskedky nepřišli, je konec. Ale pořád máš naději."
"Tomuhle ty říkáš naděje? Mrzačka bez nohy se má vyplížit z nemocnice plné tvých lidí a nenechat se přitom zabít? Hmm, dobrý plán."
"Mohla bych uvědomit centrálu, mohla bych ti pomoct."
"Kurva! Řekni mi už konečně proč mě nenecháš chcípnout?" hlas mi přeskakoval vztekem a na rukou mi naskákaly červené fleky. "Proč se se mnou sereš, když víš, že už tam dole jsem byla prakticky mrtvá? Vím, jak na tom jsem, cítím, že každý sebemenší záškub paže mě zničí."
"Vždycky je naděje" směje se a zamyká dveře.

V tu chvíli jsem si nebyla jistá už vůbec ničím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama