Lucas

19. října 2013 v 18:00 | Karen |  ♂Pisálek♂
Pomalu potáhla z cigarety nasládlý kouř.
"Proč jsi přišla?" podíval se jí do očí plný očekávání.
"Chci tě něco naučit."
"Ty, učit mě? Ale no tak." s pohrdavým úšklebkem si jí měřil. "Co by holka jako ty mohla s porovnání se mnou nabídnout?"
"Rebélii."
"Ach, to snad nemyslíš vážně, andílku, oba sice kopeme za stejný tým, ale k tomuhle mě navádět nemusíš."
Přiblížil se k ní na blízkost několika centimetrů, ale ona jako posledně neuhla. Chtěla mu dokázat, že se v ní ošklivě spletl a že za nevinnými úsměvy se skrývá víc, než plamínek obložený kameny, za které nesmí.
"Blíž si netroufneš?"
"Na co si tu hraješ?"
"Svázali ti ruce, kde jsi byl tak dlouho? Co to s tebou udělali? Neříkej že za ty dva měsíce, co jsi byl pryč z tebe udělalli slepici v davu. Krmili tě morálkou, sliby a věrnosti ke své etnice, já to znám. Nenech je rozhodovat o svých tužbách. Viděla jsem je. V bílých pláštích, s kravatami okolo krku a plni odmítavých pohledů. K těm bys chtěl patřit? Chtěl by ses nás vzdát? Ber to jako tichou pomstu, za nás za všechny, které už nemůžeme vrátit. Bojuj za nás a ne za hyeny s přetvářkou vepsanou ve tváři. Co pak už jsi zapomněl jaké to je být svobodný, že už neznáš ten pocit, že jsi se změnil? Prosím, přesvěč mě, že se mýlím!"
Omotala ruce okolo jeho zad, lapena okamžikem, zkrocená okolnostmi. Prosím.
"Nevíš, co jsou zač! Nevíš, co ti udělají když se vzbouříš. Víš... Víš, ty vůbec, co jsem musel obětovat?!" odstrčil ji, ale stále stál blízko ní.
"Nedělej jako kdybys byl jediný, kdo si tím prošel. Ti, co neuspějí nebo se vymikají předpisům skončí tady."
"Ale nikdo neutekl. Dobrovolně."
"Ty jsi vyjímka, když ti dali druhou šanci... Nemůžeš bez toho tady žít, přiznej si to! Bez nás si nula."
"Bez tebe jsem nula."
Sebral jí vítr z plachet. Opravdu si myslela, že to udělal kvůli téhle díře, že bez toho pocitu nemohl žít? Ne. Jestli to však opravdu udělal kvůli ní... Tak ji miluje. Jenže oni nemilují, tenhle cit jim byl odpeřen po dobu zakázané činnosti. Narodil se tady, nemohl nic cítit!
"Co to povídáš?"
"Ach, andílku, padalas z oblohy moc dlouho. Copak jsi zapomněla na naši krev?" na to ukázal rozpíchané paže.
"Andělská krev." promnula krvácející ranky mezi prsty.
"Správně."
Měla tušit, že za tím vším bude větší cíl, že za tuhle drogu vyhoštění vraždí, že by za ní bylo schopni obětovat zdravou mysl. Učila je totiž cítit. Učila je milovat. Dělala z vás pána svých pocitů.
"Jak dlouho?"
"Na tom nezáleží. Na ničem už nezáleží." zaklonil hlavu k obloze a křečovitě se zasmál. Jeho tělo se vypjalo do nepravidelných křečích a poroučelo se k zemi. Bylo to jako sledovat nevyvedený zápas, jako vést jehně na porážku. Protože za ní se umírá.
"Pojď se mnou, andílku, udělej mi radost, pojďme společně do pekla. Do jednoho zkurveně posranýho pekla, kde by jsme mohli dýchat normální vzduch. Kde bychom byli odkázaní jen na sebe! Pojď skočit se mnou z nebeských výšek, pojď bořit ideály."
Věděla, jak mu na téhle látce, která ho zevnitř zabíjí záleží. Věděla, že bez další dávky dlouho nepřežije. Věděla, že se vrátil, aby jí sem přinesl, aby všem okolo dal naději. Bylo to smutné a krásné zároveň. Kolik člověk musí obětovat za krásný, neopojný, zkurveně krátký moment? Stálo za to zemřít? K čertu se všemi prioritami, chtěla létat, chtěla cítit. Mohla si přát milióny splnitelných přáních, jenže tohle bylo něco nového. Tohle byla její tichá pomsta!
"Tak do dna, Lucasi, ať to stojí za to!" vytáhl injekční stříkačku plnou nazelené tekutiny. Svým způsbem byla děsivá a připomínala želé, jenže ona myslela jen na to, jak jí zaplní dýchací cesty a omámí mozek. Těšila se jako štěně na odměnu zároveň klidná, vyrovnaná a šťastná. Ano, vždycky všechno podřizovala momentům. Nač čekat na nezměnou budoucnost, když se nemusí dočkat zítřku? Proč promrhat dny ve stínu, když mohla žít krátce na slunci?
Naklonil se k ní. "Připravená?"
"Jako ještě nikdy." zavřela oči a čekala na vpich jehly. Místo toho si ji našly jeho rty.

Nevím, co bylo tenkrát opojnější, jestli ta droga, nebo jeho rty. Pamatuji si jen, že jakmile jsem si uvědomila, co provádím, ucítila jsem zelenkavou látku místo krve. Pamatuji si, že se mé srdce rozbušilo a dalo mi prespektivní výhled na celý můj život. Uvědomila jsem si že jedině s ním omámena něčím nadpozemským dokážu milovat.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama