Prosinec 2013

Paměťový substrát

15. prosince 2013 v 19:42 | Karen |  ♂Pisálek♂
Otevřela oči. Všudy přítomný chaos se zastavil s jeho pohledem.
"Proč si přišel?" zasípala.
Přiložil si ukazovák na ústa. "Nemluv, vyčerpává tě to. Nech taky někdy mluvit mě."
Sedl si k posteli na směšně malou stoličku. "Říkají, že si nic nemůžeš pamatovat od té doby... Ehm... 6. listopad." zapátral v paměti a místo incidentu jí předhodil fakt, prachobyčejné datum. Nemohl prostě vnést do místnosti opět ty pocity,které by mohla vyvolávala vzpomínka. Jenže oni chtějí aby si vzpomněla, tak proč to neudělá? Hráli si s ní už dost dlouho a to jim ještě vzdorovat mohla, ale teď už se jim sama naservírovala na zlatém podnose. Prosím, kuchejte!
"Co se stalo 6. listopadu?" začala takticky, bylo překvapením, že v tomhle stavu dokáže racionálně a logicky uvažovat. Její tajné eso v rukávu bylo jeho nevědomost. Pokud ho udrří ve stavu, že je tak zmatená a poznamenaná, že není schopna činit taktické kroky, prozradí ji možná víc, než kdy jindy mohl.
"Moc ošklivý den, nebudeme ti ho přeci připomínat." pohladil jí po vlasech.
"Takže pršelo?" hrát si na malomocnou jí celkem šlo, snad to i bolelo, že se mu aspoň nemůže vrhnout kolem krku a přitom mu zabodnout nůž do zad. Zrada bolí.
"Ano, myslím, že ano." byla bouřka, moc dobře si jí pamatovala. Jak by zrovna tohle mohla zapomenout, byl to pro ní ten nejhorší přechod vůbec. Člověk nezapomíná na peklo, jen na nebe a proto v něj skoro nikdo nevěří. Zkusila mu pohlédnout do očí, ale hlavu měl za jejími zády, tak aby se za žádnoucenu nemohla dostat k jeho přítomnosti, ať už bezkontaktní. Nemocniční lůžko bylo chytře v rohu místnosti naproti zdi, aby utvořilo dojem neopustitelného měkkého vězení.
"Miluji déšť. Myslím, že kdyby pršelo, určitě bych šla ven." pomalu kladla nožku přes nožku v karetní hře, kde vše vsadila na jedinou.
"Ano, šla jsi. Velmi dobře, jdeš správným směrem." pochválil mě a já cítila, že ze stoličky za mnou se zvedá. Došlo mu, že vím, proč je tady.
"Ty odcházíš?" tlačila jsem z očí slzy. Jenže něco ve mě řvalo ať ho nechám jít. Že se vrátí, že mě nenechá samotnou ani na moment, aniž když si budu cítit nejosamělejší, bude pořád se mnou. Ani to nebudu vědět, bude jako můj stín, jako přítel, kterého jsem nikdy neměla.
"Ty hlupáčku," přešel za její hlavou po místnosti, "nikdy tě neopustím."