Únor 2014

Sociální prostituce

21. února 2014 v 21:02 | Karen |  ◘Divý psi mé duše◘
"Nesuď knihu podle obalu." tvrdí se, ale kdo se v téhle době touhle větou řídí, mi uniká. Jde jen o vzhled nebo i odlišné názory a jiný postoj vůči autoritám? Mám pocit, že jde o všechno. Lidé snažící se tak urputně odlišit od mainstreamu a předhodit tak ostatním svou originalitu se stávají nemožnými, jelikož všechny pohnutky se stávají veřejné. Někdy je prostě jednoduší přidat se k lidem s podobným názorem, než sám prosazovat svůj vlastní. Všechno se točí pořád dokola, jako nějaká nekonečná pouťová atrakce. Říká se, že každý jsme jiný, tak proč se uzemňovat a omezovat se pod ostatními? Protože nejsme jako oni? Ale bože, o to tu přece jde. Dneska jsou vás schopni odsoudit úplně za všechno: za oblečení, názory, postoje, příslušnost k jinému etnikum. Vlastně vás sežerou za živa, jenom proto, že nezapadáte do jejich perfektní komunity. Ty lidé v těch komunitách nejsou stejní, jen ti slabší jsou ušlapáni sebevědomějšími jedinci, protože se bojí být odlišní. Ironie. Vyberete si být členem stáda, nebo prostě vystrčíte růžky s křikem a vyrazíte proti proudu? Pokud to uděláte, musím vás varovat:
Prvními příznaky pocitu, že jste odsouzeni od většiny, jsou:
· Nemilosrdné pohledy, tak zvané jako pohledy, co zabíjí. Sjedou vás od hlavy až k patě, nebo jen civí s ústy dokořán?
· Výsměch, dvě odvětví: veřejný, nebo soukromí. Veřejný považujeme za projev zábavy větší skupinky na váš účet naprosto otevřeně. Soukromé považujeme za projev tichých pomluv mezi lidmi ve skupině.
· Ztrapnění- též dvě odvětví. První: shodit vás za každou cenu, druhé: při dokonalé příležitosti.
· Distancování. Sledované subjekty s vámi nikdy nepromluví z holého zájmu vás doopravdy poznat, ale jen pokud něco potřebují, či hledají informace pro uskutečnění bodu předchozího.
· Vyčtení vašich chyb před ostatními se projevuje jako halekání více, či jedním člověkem ze skupiny za účelem vás ještě více potopit, tím, že vám předhodí jak podle nich strašný, odporný a naprosto nepřipravený jste.
· fyzické násilí - nejhorší případy
Můžu vás odsoudit za:
· vlastnosti
· schopnosti
· charakter
· osobnost
· vystupování
· nadání
· vyznání
· fyzické proporce
· společenské postavení
· sny, touhy, představy
· image
· etnikum
· hendikep
· původ
· celkově za vaši existenci
Samozřejmě, lidé se na vás najdou vždycky něco, když budou chtít.
Touha po odsuzování vychází z:
· z čiré nudy dnešní mládeže. Je tak znuděná, že životy ostatních lidí jí přijdou mnohem zajímavější než život jejich vlastní.
· léčení svých vlastních komplexů
· se zavděčením
· situace, kdy jedince, který nechce být odsuzován, odsazuje na žádost ostatních toho druhého ze strachu, že by se mu mohlo stát to samé.
· zášť, závist, nenávist
Pokud se ocitnete v této situaci (jakože ocitnete), můžete dělat:
· ignorantství se doporučuje pro jedince klidné povahy
· útok se doporučuje pro jedince sebevědomé, odolné a odvážné.
· podvolení se doporučuje pro jedince, kteří toho mají tak plné zuby, že jsou schopni podlomit své priority a důstojnost.
Bohužel, však tento problém si vás vždycky najde.

Já už jen můžu popřát hodně štěstí a doporučit žít životem stáda.

•Maminka tě miluje•

14. února 2014 v 21:24 | Karen |  ♂Pisálek♂
"Proč si mi to udělal? Mám se složit? Nebo jen prosit o odpuštění v díře na konci světa?"
"Chah, neříkal jsem, že na tebe jednou dojde? Ale ty jsi byla moc slepá na to, abys viděla, jak to všechno začíná. Moc zahleděná do sebe, holčičko?"
"Měla jsme dost svých problémů."
"To není ani dobrá výmluva! Věděla jsi, co všechno ti hrozí a starala ses o ni! Byla jsi neopatrná. Nezajímal jsem tě a to mi teď zařídilo vítězství."
"Mohl bys mi to udělat těžší, stačí, abys jí zabil. Jeden tah rukou dopředu, víš, že je tady se mnou. Víš, že tím, bys mě dorazil."
" Vyzíváš mě snad?"
"Beze mě nepřežije, budu se radši koukat, jak jí zabiješ ty než moje nepřítomnost."
"Tím bych ti, ale prokázal službu, ne?"
"Neřekl bys, že mi to dlužíš? Prosvítila jsem ti cestičku, vytrhala trny, abys mohl povstat ve slunci. Nebyl by to dokonalý konec? Pro nás všechny, ty krysy, co se přiživujeme a už ani nevíme, proč to děláme. Neodešli bychom se smutečním pochodem za zády, nosící naší urnu, jako králové?"
"Na co by ti to bylo? Tvoje vetché kosti natřásající se ve zlaté kostce by už stejně nikoho nezajímali a tebe už vůbec ne."
"Nevěříš na posmrtný život?"
"Další z povídaček optimistických zbabělců, co si nechtěj připustit, že už to kurva někde končí."
"Tak mi ukaž, že se mýlím, zabij ji."

A pak začala tančit. Vzduch i mlha se zvedaly v rytmech jejího vlastního dechu, špičky se komíhaly, jako zkušené baletce- "Pojď k mamince," a ona ťapkající mlha se začala měnit, roztahovat, tvarovat v holčičku.
"Musíš být statečná, musíš být statečná." opakuje ji a tiskne ji v náruči. "Jsi přece moje holčička, moje malá holčička. Zvládneš to, já ti věřím." líbá jí šošolku hlavy posazenou zlatými vlásky. Malinké ručky se drží matčiných dlouhých šatů pevně, jakoby už věděli, co se bude dít. Do malých plic už se nedostává vzduch z toho, jak ji k sobě tiskne dospělé tělo. "Buď statečná." zašeptá naposledy a popostrčí jí dopředu před sebe.
"Mami?" bystrému dívčímu očku neuniknou slzy, které se matka snaží dostat pod kontrolu. "Co se děje? Já… bojím se."
Ale ona jen vrtí hlavou. "Bude to pro nás všechny lepší, věř mi, je to jediná možnost." věší bezmocně ramena, aby se neroztřásli pod nátlakem hysterického pláče. "Běž."
A tak jde, klade botky křížem po časové římse a s bušícím srdcem se zjevuje v realitě.

"Zabij, zabij. Zabij ji." rezonují jí v hlavě její vlastní slova. Pouští dcerku z bezpečné náruče a nechává ji se zjevit přímo před ním.
"Tak tady jí máme, maličkou. Utíkej rychle ke strejdovi," rozpřáhne paže, jako velká noční můra, jenže ona viděla motýlka, ve kterém měla najít útěchu, "maminku už potřebovat nebudeme."
Nerozuměla jeho syčivým slovům, hádala, jestli se něco nepokazilo. Chtěla se vrátit zpátky, nechtěla tu být, měla pocit, že se musí zachránit. Začala k sobě volat mlhu, aby jí poskytla útočiště, jako nesčekrát před tím, jenže v jeho objetí se začalo všechno hroutit. Zavřela oči, aby se mohla lépe soustředit, a tam, za tou temnotou spatřila kotouč světla. Ženu s rysy osobě jí známé držící cíp mlhavého pláště, který jí olizuje kotníky. Naproti ní, v křesle, sedí strýc a vyjednává o ceně.

"Dobře, vyhovím ti, ale za její život si účtuji protislužbu. Není to přece jednoduché, poskvrnit čisté tělíčko."
"Ztrhal jsi ze mě, co jsi mohl, tak co bys ještě chtěl?"
Jen se zašklebil, sjel jí pohledem. "Chci, aby to věděla, chci, aby věděla, kdo jí zradil. A ty ses na to dívala."
Postava ve světelném zajetí škubla za kapuci pláště. "Přijímám."
"Obdivuhodné, kolik toho chceš obětovat za jednu ušmudlanou smrt, přitom bych jí mohl nechat být. Nebyla zahrnuta v ceně za tvoje pokání. Třeba by přežila."
"Vím, že by sis jí našel a ona by zažila muka mnohem větší, než je odebrání se k věčnému odpočinku."
"Muka větší, než vědění, že jí na smrt poslala její vlastní matka?" nazvedl obočí a to se žena otočila čelem k temnotě.
"Doufám, že mi to jednou dovolíš odpustit si." na to vší silou zatáhla za mlhovou látku a dívenka se ocitla zpátky v strýcově náruči.
"Je to těžký život." zpíval a ona cítila její pohled bodající pohled v zádech.


"Maminka tě miluje."