Volání ubohého zbabělce

18. května 2014 v 15:32 | Karen |  ◘Divý psi mé duše◘
17. května 2014
"Co se to s námi jen stalo? Pověz mi. Vzpomínáš si na to všechno, hádám, že to nejde zapomenout, teda pokud mluvíme opravdu o těch silných chvílích. Svalilo se to na nás, jako nejištěný kámen, rozdrtilo, jako sněhovou vločku, opravdu jsme tak slabé? Nebo jsem to jen nechtěla vidět? Zavázali mi oči, víš? A já se na to teď pitomě vymlouvám, jelikož si nechci připustit tu řadu chyb, kterým jsem nezabránila. Nedokážu si odpustit, že mě zruinovala společnost, že mě dokázalo zruinovat cokoli nehmatatelného, to co tady vždycky bylo a já tomu dokázala čelit. Jsem slaboch, nebráním se tomu označení, protože tuším, že utíkám pryč. Přinuť mě se ohlédnout, nebo mě nohy zanesou za hranici, kterou už si nedovolíme ani jedna z nás překročit. Ne snad proto, že by byla moc nebezpečná, spíš proto, že už za ní nenajdeme smysluplný cíl. Tak ráda bych snad viděla domovinu, tu známou půdu, po které jsme brázdili za nocích jen my. Tuším a zároveň se děsím, že už to tak nikdy nebude. Bombardují nás jiní, mám chuť si stoupnout doprostřed náměstí, řvát a nechat na sebe padat pochybnosti. Doufám, že mě strhneš, jenže to jen hloupě prosím. Proč bys to zrovna měla ty dělat? Já se vykašlala na jakoukoli záchrannou akci, sprostě jsem se na to vysrala a teď, jak žebrák prosím o to, aby ses aspoň mihla před mými dveřmi. Ne, tak jako to děláš celkem často. Jinak- tak jako dřív. S tou jiskrou v očích, jenž se utopila v odsouzení. Stala jsem se jednou z nich, neříkej, že ne. A tak se ptám: házíš mě do toho pytle plných naivních dívek s výstřihem, skříní plnou šatů na panenky, do kterých se dostávají s křikem taky? Pokud ano, je mi to líto. Vím, máš pravdu, ano, zmůžu se pouze a jen na lítost, nevím, čím to je. Ale jakmile se na tebe zadívám, duní okolo mě ta bolest: jsi jako ostatní a proto tě nemůžu milovat. Láska je nestabilní duševní stav, založený na duševním klidu, věrnosti, ohleduplnosti, toleranci. Ztratily jsme smysl jedna pro druhou v oparu zimy, kdy tobě do žil pumpovali sedativa a mě jen krájeli mozek na kousíčky? Jenže se pořád nemůžu ubránit myšlence- je to opravdu tak nenávratně ztracené, je to jenom moje vina, nebo to chtěl tak osud? Nepřišlo mi, že bych si život moc užívala, ale ty dny po tvém boku si budu pamatovat navždy, jako to nejlepší, co mi bůh mohl dát, i když jen na tak krátko. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že to vydrží navždy. Že ten pojem něco opravdu znamená, v našem pojetí, dohráli jsme v téhle hře, svěsili zbraně ba i dokonce vyvěsili bílé vlaječky. Mám chuť bojovat dál, i kdyby jen za setinku toho zbytku, však nevydržím věčně, ne když voníš jinak.
Myslíš, že bych si mohla dovolit ještě na pár chvil zavřít oči. Na pár chvil před koncem?

18. května 2014
Přijde mi to ironické, ten konce měl grády a já se z něj nemůžu vzpamatovat. Slibovala jsem ti, že to nikdy neskončí, že za tebe budu bojovat. Stydím se, jaká jsem byla děvka, která se hrála na něco, co nikdy nebyla. "Nikdy se nezměníš" "zůstaň napořád stejná." selhala jsem, selhala jsem ve smyslu mého života a pořád si do toho špinavého odrazu lžu, že to ještě stihnu zachránit. Bohužel už není co, zničily jsme to a já do toho bude ještě dlouho kopat, i když na obou frontách zavládne klid, nevyčítej mi alespoň to, už tak jsem posrala, co se dalo. Nikdy jsme si nemyslela, že vnější vlivy mají takovou moc. V tom oparu nejistoty, tam kde už proti sobě nesedáme, se cítíme cizí, jako člověk s maskou, kterou zakryl svoji podstatu. Zapřela jsem všechny psychologické chody, abych mohla být ještě tu malou chvíli s tebou? Nevím. Asi jsem se o to aspoň pokoušela. Ale snaha je na nic, důležitý je vždycky výsledek, jak sama víš. Doufám, že mi moje chování někdy vrátíš, protože slepci jsou jen naivní blbečkové, nadávající okolo sebe, šíří svou sebestřednost, je to krásné, jenže nevidí tebe, nevidí ten středobod opravdového zájmu. Krev to nespraví, nespraví to ani pevný stisk či promluva, ještě zkusím narazit hlavou proti zdi. Jak to tak čtu, zase jsem sobecká. A tak bych konečně měla vytáhnout, co se ti tady snažím říct. I když to už nikdy nebude takové, i když za sebou máme potencionální konec, který vyústil v den, jenž měl být perfektní, uprostřed záchodové kabinky a černočerné noci smáčené kapkami ostychu, nechci zapomenout, nikdy. Jenže lidská povaha a ještě k tomu mozek je otravný stroj- zapomíná to, co si chceme pamatovat navždy. Řeklas, že mám jít po drobkách, řeklas, že si mám vybrat. Ještě pořád jsem v čekací lhůtě, ještě pořád přebírám. Ale přebrala jsem, je to dlouhá doba a já nebrala opět ohledy na tvé city. Říkám si, jak ses asi musela cítit? Mizerně, naštvaně, smutně. Nenáviděla jsem lidi, kteří ti ubližovali, slibovala jsem jim smrt i Labu a tak zákonitě nenávidím sebe, zákonitě bych si měla koleno provrtat slovenskou vrtačkou v garáži, zemřít. Jednou jsem ti slíbila, že pro tebe hodlám zemřít. Tak proč ten moment kurva ještě nepřichází? Mám věřit na další šanci? Ne. Tímhle ubližuji lidem, že je nechávám v nejistotě a tak ti půjdu z cesty, všechny tvoje domněnky, připomínky byli na místě, ale já se je snažila házet za hlavu. Nechtěla jsem, abys to říkala, protože to vyznělo, že v nás už nevěříš, ty definitivní slova, tak nevyhnutelný konec, tak dokonalého filmu. Pořád tě miluju, pořád, potřebuju čas, co mi nemůžeš dát a není mi hodno tě o něco ještě- po tom všem- prosit. Neodpustím si, že ses cítila, jako pes, jako hadr, že jsem tu pro tebe nebyla, že jsem zlámala všechno přes ohradu svého vlastního úspěchu. Prosím, začni mě nenávidět, bude to pro tebe snazší, ten postup už znáš nazpaměť, není to tak těžké. Ano, buďto se budeme milovat, nebo nenávidět. A ty už mě přece neznáš, tak nač čekat. Jsem jako jedna z nich, vždycky jsem taková byla, oni mě pobili a já se zrodila nová, takovou jakou bys mě raději nepoznala. Nevím, jestli se opět dokážu změnit, asi jsou to už nevratné láhve, ke kterým jsem už ztratila lístek. Pokusím se, však nezaručuju výsledek, proto nečekej na zázrak. Chtěla bych se aspoň pokusit zemřít uvnitř, zahubit, to co jsme stavěla, nechci, aby to takhle skončilo. Ne takhle. Když už má být konec, tak ať. Ale ne takhle, s tím bych nedokázala žít. Promiň za tu šarádu, omlouvám se za všechno- za svou neschopnost, za mé činy, za slova, za mlčení, za svou existenci i za tenhle ubohý výlev. Tvoje slova v tom vchodě si budu pamatovat navždy: milovala jsem tě, věřila v tebe, teď tě neznám. Mám pár posledních dechů, ještě tam někde uvnitř jsem. Pořád jsem ve hře. Nebudu ti nic slibovat, takhle už ti nikterak neublížím. Ty jsi udělala všechno, teď je řada na mě. Uvidíme, jak moc dobrý budu voják já pro tebe. A jestli selžu, zabij mě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 El El | Web | 7. října 2014 v 14:47 | Reagovat

Pokaždý se musím začíst a tak to má být. Skvostné :-)

2 Bethany Bethany | 2. listopadu 2014 v 13:07 | Reagovat

[1]: Děkuji^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama