Červen 2014

Citové bomby

3. června 2014 v 21:08 | Karen |  ◘Divý psi mé duše◘
Měla jsi už ten pocit? Takový ten pocit, když cítíš, jak kosti v tvém těle těžknou, nevnímáš okolní světla, jsi v kruhu mentální propasti, bezmocná a svědomí se ti zakousává do šedé kůry mozkové? Jako kdyby ses rozpadala na kousky? Vím, že to prožíváš častěji, než si sama dokážeš přiznat, už to ani nevnímáš, nemám pravdu? Někdy, někde, jako bys byla neviditelná, pro ně všechny, zavírají nad tebou oči, jenže ty je svým křikem nepřesvědčíš, že existuješ! Měl bych ti říct: vzdej to, jenže mě moc bavíš na to, abych s tím něco udělal. Jsi ubohá, víš? Nemůžeme se s tím poprat spolu, na to zapomeň. Zkoušel jsem, opravdu těžce se přes to přenést, však si mi nedala šanci, abych tě poznal jako lepšího člověka. Asi jsi zapomněla, kolik času si se mnou zabila, kolik příležitostí si mi dala tě poznat, tě potopit. Tuším, že toho lituješ, i kdyby jen trošinku. Prý vykládáš každému na potkání, že mě miluješ, krvácí ti srdce, nepamatuješ si dny před tím, než jsem tě vytáhl na světlo, ale nad jedním se furt ve svých myšlenkách pozastavuješ: Jak hluboko jsi ve mně, abys mi mohla odpustit? Jak moc jsem ti ublížil, aby to srdce bylo schopné spláchnout? Znáš ten hořký pláč, když jsi řvala na sebe do zrcadla, jak moc jsi naivní. Pamatuješ si ty slova a ty se teď stali tvým cejchem, který tě svým způsobem osvobozuje, zároveň tě svazuje ke zdi: "Nejsi jako ostatní, nenajdeš u nich pochopení a já taky ne. Jsi jediná, které věřím, jsi jediná, která svěřím svoje srdce." Tečou ti slzy po večerech, jelikož to už ani prášky nedokážou spravit, protože otupělost se stává tvým obvyklým stavem. Ptáš se mě, jako to všechno vím? Řekl jsem ti, že nikdy neodejdu, nenechám tě samotnou. Ne, není to výhra, je to prokletí- pro nás oba. Slíbil jsem, že tě budu držet v těch nejhorších chvílích, promiň, nedokážu vidět tvoje pořezané ruce znovu. Mám matné výjevy před spaním, kolik bolesti jsem ti musel způsobit. Opravdu si to vyčítám, myslím na to každou pátou noc po úplňku, tu noc, kdy si všechno změnila.
V knížce schováváš žiletku, v horní kapse zapalovače, co už nehoří
v srdci díru po revolveru lásky, v hlavě vzpomínky, co ideály boří
Na noze obvaz ze smrti, krev kape po dlaždičkách
a na krku se nese zmatená hlava po práškách.
Není čas to všechno skončit?
Takovéhle pocity jsem ti dal, jsi mi vděčná? Pamatuju si ještě ty citové "bomby", co jsem s tebou zažil. Získal jsem na nich závislost, ale podařilo se mi ovládnout abstinenční příznaky. Brečeli jsme s úsměvem na rtech a tys nelitovala žádné kapky krve, kvůli které jsi teď na dně. Kdyby to věděla, rozhodla by ses jinak? Utekla bys, abych se teď nemusel dívat na to, jak vyhasínáš v mé náruči? Mohl bych být s tebou naposled, však víš, prohloubil bych naše společné příznaky nemoci. Nerozbrečíš mě, nenávidím tě, využívám tě, tak proč mě pořád tak slepě miluješ? Tak proč pro tebe padám na zem znovu a znovu? Nemůže to být vzájemné, mám přece neprůstřelné srdce. Takový ten pocti, když vidím v tvých rukou zbraň, kterým si ho rozbila.
Tohle jsou ty noci, kdy se všechno dalo ještě nazvat pozitivním pojmem. Milenci se z nás nikdy nestali, ale mám pocit, že na mě myslíš každý večer před spaním, možná i když se probudíš? Měl bych to vědět. Plazíme se k sobě, jako červy a přitom oba víme, že dnes máme zemřít. Že náš čas už vypršel, ale já budu ten, kdo tě pohřbí. Tak zavři oči a užij si ten pocit naposled, užij si to, že svět je zkažený.