Duševní exhumace

17. srpna 2014 v 12:59 | Karen |  ♂Pisálek♂
Seděl moc blízko u okna na to, aby se jen koukal na nebe, však seděl moc daleko na to, aby vypadl, jako předzvěst plánované sebevraždy. Někdy vyklonil hlavu až moc do vzduchoprázdna, jelikož měl moc rád ten čerstvý, noční vzduch, který mu připomínal, že ještě má, co dýchat. Zbyl mu jen vzduch, nebo už i ten si všichni okolo něho rozkouskovali na danný příděl? Byl sám, jeho fingovaní přátele se vyhřívali na Kanárských ostrovech, protože si v kurzu pro život zajistili dobré výsledky s příslibem lepších zítřků. Kde zrovna byl, když se rozdávalo štěstí? Možná ho zaměstnala konverzace s imaginárními společníky, kdy plně polemizovali o problematice svobody duše a konzervativní uzavřenosti těla, nebo zrovna spal, či se šel jen tak projít na louku plnou motýlů, myslím, že by je chytal do sklenic(kdyby nějaké měl). Moc nechápal, proč pro něj někdo nepřišel, aby mohl dostat taky šanci, ta se přece má naskytnout každému, ne? Nedokázal si vysvětlit, že ze 7 miliard lidí by si na něho nikdo nevzpomněl, nikdy si totiž nepřipadal tak osamělý. Pocit, že s ním pořád někdo je, zvláštní chvění v duši a veselý smích v hlavě mu bránili vidět tu prázdnotu všude okolo sebe. Copak člověk nedokáže být sám sobě společností? Nevystačí si sám, jako při těžkých rozhodvání, životních traumatech, či duševní exhumaci? Proč potřebuje druhé, pro šťastný život, když mu jen nabouravá do detailu promyšlené vize, kříži plány svými zájmy, nenechá ho se plně soustředit na cíl, kvůli pocitúm, které musí filtrovat. Zavřel oči. Už nikdy nechce nikoho vidět, nebylo v tom nic osobního, ani neodsuzoval ostatní pro jejich způsob života, jen se tam prostě nechtěl začlenit. Pro něj byla blízkost svého druhu, jako sekta jehoviců, se kterou si neměl, co říct, co sdílet. Jenže člověk někoho potřebuje. Šeptá mu do ucha vítr proudící z velkoměsta na jihovýchodě. Je tedy vůbec lidská bytost, samozřejmě nebyl, podle parametrů průměrného občana Spojených států, ale začínal se bát, že v sobě zapudil přirozenou touhu bytí mezi vrstevníky, kolegy, ženami, mezi čímkoli, co je schopné používat mozek nad úrovni zvířete.
Mračna spolu uzavírali dohody, kupili se, vytvářeli déšť jeden za druhého, spolupráce na špičkové úrovni, dokonale dotažená souhra činností nad našimi hlavami a 99,9% lidí si ji nevšimne. Čím to? Jsou tak zahleděni do sebe, sobecky chtějí jen to nejlepší a i přes tu všechnu sebestředost hledají mezi doky další volný přístav s kapitánem, který jim udá směr, někam pryč od všednosti své osobnosti. Potřebují pro útěk před sebou někoho, kdo jim zaplní hlavu cukrovou vatou bez cenzury? Bojí se objevit své právé já, protože někdy přišlo uvědomnění, že změnit svou podstatu je nadliský úkol? Proto to dělají? Proto potřebují druha, aby jim zavázal oči pokaždé na dobrou noc?
Závrať hodila jeho žaludek na hladkou stěnu břicha, až se bránici nedostávalo vzduchu, takže zasýpal, setrvačností se předklonil dopředu. Váha jeho vlastního těla společně s gravitační silou způsobila náhlý převrat přes okraj římsy, všechny fyzikální zákony ho měli usvědčit ze smrti, však ten nahoře si jen zatančil čardáš se starou kmotrou. Několikrát se pokřižoval a děkoval bohu za ten tanec, jenž ještě neukončil, i když neholdoval křesťanství. Pomalu mu docházelo, že jen díky přemýšlení málem umřel, že už nic v tomhle šíleném, multimediálním světě není bezpečné, ale své stanoviště nezměnil, ba naopak, ještě více se naklonil, hltal kyslík otevřenými ústy i někdy pozvedl jednu ruku, aby prohrábl nicotu. Riskoval opět, hrál vysoké sázky, jenže co s načatým večerem? Možná se měl přece jen pustit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama